Atlético Madrid CZ/SK

Zraz tretí: Bratislava es Rojiblanca!

22/05/2013 18:33 // Mindrot & Sebyk // 770 zobrazení
Report
Spoločná foto

Spoločná foto

Bol koniec februára a Atléti si remízou na Pizjuáne vybojovali postup do ďalšieho finále, čo nám červenobielym okamžite zavŕtalo červíka do hláv ohľadne vynikajúcej príležitosti usporiadať ďalší, v poradí tretí zraz fanúšikov Colchoneros. Súper vo finále Copa del Rey v podobe odvekého rivala Realu zaručoval jednu z najväčších udalostí pre náš milovaný klub, no a keďže zrazy už prebehli tak na Morave ako i v Čechách, bolo na čase spáchať niečo aj na Slovensku, tam, “kde jezdí na jacích a bydlej v jurtách”. Bratislava svojou polohou vyhovovala ideálne tak pre domácich, ako aj cezhraničných, až pár dní pred samotným finále sa však definitívne vybral podnik, kde budeme zápas sezóny sledovať.

Piatok, deň D. Za seba som avizoval, že viac sa teším na zraz samotný ako na stretnutie, predsa len, pár týždňov predtým sme na Calderóne nedokázali zdolať ani náhradníkov Realu, a tak, hoci srdce verilo a dúfalo v šťastný koniec, rozum hovoril čosi o klasickom scenári derby. Popoludní som sa teda ocitol na Nivách, kde pár minút po mne dokvitol Michal - keďže máme dvoch Miguelov, bude to MichalSK. Traja mušketieri spoza rieky Moravy mali prísť každou chvíľou, ich autobus ale meškal. Prišiel samozrejme vo chvíli, keď sme boli pred stanicou trochu si znečistiť pľúca, z budovy ale vyšiel len samotný Andrés. Na naše otázky, kde nechal Šebyka s MichalomCZ sa prekvapene obzrel za seba a skonštatoval, že sa stratili. Na 20 metroch, to chce kumšt, našťastie sme ich hneď našli, oboch vo vynikajúcej a povznesenej nálade, po zvítaní sme sa pobrali na predzápasové pivko.

Abych tu naši “únavu” nějak vysvětlil, měli jsme za sebou s MichalemCZ dlouhou jízdu autobusem až z Prahy, kterou jsme dokázali překonat pouze s pomocí vydatného občerstvování tekutým mokem. Ale začněme od začátku: v Praze jsme se setkali bez problémů a po nákupu lístků na cestu zpět a krátké seznamovací konverazci jsme se rozhodli v nedaleké prodejně zakoupit něco malého na tu naši výpravu, aby nám rychleji utíkala. Čas nakonec opravdu příjemně ubíhal a stejným tempem v nás mizely i naše zásoby. Rozhovor se točil různými směry, značnou chvíli jsme však strávili u témat “drogy” a “Amerika”. V tu chvíli nám do diskuse nečekaně vpadnul jeden ze spolucestujících, který nás trochu uzemnil slovy: “Pánové, promiňte...to, o čem si tu povídáte, je sice hrozně zajímavý, ale mohli byste to trochu ztišit? Tady pán před váma už z toho nemůže...“ Krátce nato jsme však již dorazili do Brna, kde jsme stihli nejen tak tak doplnit zásoby tekutin, ale hlavně se k nám připojil třetí do party Andrés. Zbytek cesty pak uběhl ještě rychleji, až jsme skoro nevěřili, že už jsme opravdu dorazili na Dálný Východ.

Bolo čosi pred siedmou, keď som sa dočasne od nášho červenobieleho hlúčika oddelil, vlakom totiž práve do Bratislavy prichádzal Ozz a bolo ho treba ako správny hostiteľ vyzdvihnúť. Nad slovenskou metropolou sa však v tom čase poriadne nahrnuli mraky a práve vo chvíli, keď som vystupoval z mestskej, ma zasiahla najprudšia vlna dažďa. Sto metrov pod najbližší úkryt som absolvoval šprintom à la Bolt, aj tak však bolo oblečenie beznádejne premočené. Ozz poslušne čakal, nastúpili sme do busu, kde už číhali revízori a opäť raz mali nos - na pokutu padlo po prepočítaní poriadne množstvo piva. Ani zmoknuté sliepky sme dobehli k zvyšku, sediaceho zatiaľ u Umelka. O zábavu sa postaral svojimi historkami čašník, veľký slovanista, ktorému takmer oči vyliezli z jamôk po otázke MichalaCZ, či má Slovan družbu s Ferencvárosom. To už nám oproti išiel Lubo, bol najvyšší čas pobrať sa najprv na promoklý kebab do ruky a potom konečne do All Stars Café.

Pri vchode nás čakal čakaný - nečakaný hosť večera v podobe Romi - ostala verná svojmu sľubu a prišla podporiť Atlétov. Zostavu doplnila ešte Sunny a zápas sa mohol začať. Tady si dovolím vstoupit, protože nelze opomenout velký božský dar, který s sebou Romi přinesla: sestavu doplnily ještě její vynikající klobáskové koláčiky, o kterých se mi od posledního srazu, na kterém jsme se spolu s Romi i koláčiky setkali, snad každý den zdálo. I kdybychom nakonec prohráli (jako že na otázku “Věříte, že dneska vůbec můžeme vyhrát?” u našeho celého stolu nikdo “ano” neodpověděl), tak už jen za ty koláčiky ta výprava do slovenské divočiny stála...a to nemluvím o té skvělé partě, která se tam sešla.

Přesto jsme nakonec museli oplakat jednoho ztraceného syna: Porterovi bohužiaľ zahatala cestu na zraz búrka - inak jedna z najväčších, aké si za posledných pár rokov pamätám. Chvíľami to dokonca vyzeralo, že nebudeme môcť pozerať duel, pre výpadok signálu sme prišli nakoniec “len” o úvodné choreo. Pre úplnosť - atmosféru v “našej” časti tohto útulného športového podniku doplnili zo dvaja - traja oproti sediaci týpci v bielych dresoch Realu, takže keď sme my nadávali, oni jasali a naopak. A s nadávkami sme začali dosť skoro, Merengues udreli hneď z prvého rohu a vyzeralo to na klasický obraz derby. Fajčiari sme si hneď išli vyvetrať pľúca a ukľudniť nervy, pristavil sa pri nás neznámy Španiel, pýtajúc sa anglicky, kto dal gól. “Ronaldo,” odpovedal Lubo sklamane, týpek poodhrnul mikinu a ukázal znak na srdci: “I’m Colchonero too,” čím veľmi potešil a neskôr aj skončil pri našom stole.

Stôl a okolo neho sediaci vybuchli nadšením po vyše polhodine hry. To sa Falcao v strede pohral s protihráčmi, našiel Diega Costu v plnej rýchlosti a Beštia vypálila ľavačkou ranu k tyči. Kvôli adrenalínu sa to zdalo ako večnosť - lopta letí, podivne rotuje, Diego López ju už už má, áno, dotkol sa jej, nič platné ale, lopta pokračuje v ceste do siete, tyčka a gól. Rev, hukot, jasot, museli sme byť počuť aj na Mesiaci. Optimizmus a viera v zázrak boli razom obnovené a neskresalo ju ani varovanie v podobe Özilovej bomby do tyče tesne pred prestávkou. Niekedy počas polčasovej cigarety sme sa zhodli, že máme na to, že dnes je práve TEN deň, tá správna noc na zázraky. Po pár minútach druhej polky zápasu sme sa zhodli na ďalšej veci: “Musíme to prežiť”. Totiž za Courtoisom druhýkrát zvonila tyčka a následne pred pohromou hasil zázračne Juanfran na čiare. To sme pre zmenu jasali my a nadávali prítomní v bielom. Přesto Real dominoval a trojice u protějšího stolu zůstavala v dobré náladě. “To se v Atléticu všichni radujete pokaždý, co z útoku Realu nedostanete góla?,” přiletěla od místních Blancos nejedna štiplavá poznámka.

Najhoršie však malo ešte len prísť. Priamy kop na hranici veľkého vápna. Toľkokrát videný obraz v súboji s Realom - Cristiano, lopta, múr a sústredený Courtois, následne vlastne vždy bezmocný Courtois. Bezmocný bol aj tentoraz, Ronaldo figliarsky podkopol múr a “Tybo” ostal len stáť ako stĺp, aj tentoraz však stáli pri Atlétoch všetci svätí, lopta skončila na tyčke a Essien z dorážky prestrelil. Opäť sme jasali a MichalSK to povedal za všetkých: “Ak ich už s takýmto šťastím dnes nedáme, potom naozaj nikdy!” Vyzeralo to naozaj tak, ku koncu devätdesiatminútovky červenobieli zatlačili, no nič z toho, čakalo nás teda predĺženie a ďalšia záťaž na nervovú sústavu. Trojité striedanie Realu, superšanca Diega Costu, zákrok Essiena a náš roh. Prvý pokus Kokemu nevyšiel, dostal však možnosť na reparát a ten mu vyšiel - Miranda sa stal hrdinom okamihu a my sme sa mohli radosťou zblázniť, konečne, konečne!

Ostalo prežiť zvyšok predĺženia, srdce sa zastavilo pri dvoch obrovských šanciach Realu, no Courtois vytiahol zákroky ako z iného sveta. S nervami sme boli úplne hotoví, takisto vlastne aj aktéri na trávniku, extempóre Gabiho s Ronaldom na našu radosť vyústilo do Portugalcovho vylúčenia, na trávniku mela, strkanice, takmer bitka. Ešte nastavený čas, ešte pár sekúnd, posledný hvizd rozhodcu, obrovská radosť, co radosť, extáze! Zábery na dojatého Juanfrana v slzách, naše “Campeooones, campeooones!”, nesúce sa nočnou piatkovou Bratislavou. Priam sme šaleli radosťou, prekrikovali sa jeden cez druhého, pobehovali sem a tam, až konečne Gabi zdvihol nad hlavu pohár, konečne sme si posadali a nestíhali tráviť nával dojmov. “Ešte mi to nedochádza, ešte je príliš skoro. Až zajtra s pokojnou hlavou si to naplno uvedomím, lebo to, čo sa stalo, je neskutočné, neuveriteľné,” zveril sa MichalSK a ani v najmenšom sa nemýlil. Skoro až děsivé bylo, když jsme si uvědomili, že pro všechny z nás je to vůbec první vítězství nad největším rivalem za celou dobu, co Atléticu fandíme. I když MichalSK hned trefně poznamenal, že v roce 2005 jsme Real porazili v neoficiálním přátelském utkání.

Čas pobrať sa z All Stars, čas osláviť víťazstvo. Boli sme už v oslabenej zostave, Lubo totiž musel ísť. Presun do vyhliadnutého non-stopu trval asi tak hodinu, aj keď to bola vzdialenosť približne 300 metrov, absolvovali sme totiž kultúrnu vložku v podobe “trenkového behu” po Obchodnej, táto ulica je však počas nočných piatkov zvyknutá na mnoho iných podivností a tak naša bohumilá činnosť nevyviedla z miery ani okoloidúcich strážcov zákona, akurát zaznel dovetok, nech sa vo vyzliekaní nepokračuje.

Zde asi jako jeden z účastníků této spontánní noční akce dlužím ostatním čtenářům vysvětlení. Jako (ne)správný fanoušek jsem takřka od začátku srazu opakoval, že jestli dneska vyhrajeme, proběhnu se klidně nahý po bratislavské hlavní třídě. Až taková byla má důvěra v Atlético. Hrdinové v červenobílém však svůj úkol porazit úhlavního rivala nečekaně splnili, a řada s plněním slibů byla tedy na mně. Ve štychu mě nakonec nenechal můj pražský kolega MichalCZ, který se rozhodl, že poběží se mnou. I když do naha to nakonec nebylo: abychom nebyli obviněni z pobuřování mládeže, nechali jsme si alespoň trenky...a dobře jsme udělali. Přibližně v polovině šíleného běhu, kde jsme se polonazí s červenobílými šálami nad hlavami a hlasitým pokřikem “Atléti!!!” místním postarali o zjevně překvapivý, ale o to více asi zábavný program, se totiž z bratislavské tmy ozvala houkačka a vedle mě vyděšené: “Ty vole, benga!”. Po krátkém vysvětlení pro nás páni policisté naštěstí nalezli pochopení (ještěže jsme nenarazili na fanoušky Realu!) a za podmínky, že ve vysvlékání nebudeme pokračovat, nás pustili zpět za naším oblečením.

V nonstope sme do rána vybojovali boj s rastúcou únavou a kultúrnu vložku číslo dva obstaral teatrálny jedinec v drese Realu, ktorý najprv predviedol agresívne-bojovnú etudu (nutno dodat, že jsem jej pořádně - a možná trochu zbytečně - provokoval...ale považte, jak často má fanoušek Atlética možnost povozit se po Madridistas...dalších čtrnáct let se mi čekat nechtělo, i když mohu být rád, že jsem z toho všeho vyvázl bez úhony) a zmizol, aby sa následne prišiel takmer s plačom ospravedlniť. A potom, že my sme “Patético”. Konečne ráno, postupne sme sa rozlúčili, Šebyk s MichalomCZ dostali podrobné inštrukcie, ako sa dostať na Nivy a Andres, Ozz a ja sme sa pobrali na hlavnú stanicu.

To na nás s MichalemCZ ještě čekalo nadran(n)í dobrodružství. Autobusové nádraží jsme nalezli hned a bez problémů, nalézt však v Bratislavě mezi pátou a šestou hodinou ranní cokoliv otevřeného, kde by si člověk sednul, případně alespoň něco koupil, však byl úkol zhola nemožný. Ani místní, kteří za svítání začali pomalu opouštět své brlohy (bůh ví proč tak brzy, byla přece sobota...), nevěděli. Za hodinu pochodování jsme se shodli, že takhle mrtvé město jsme snad nezažili...ale co, to bude asi ta východní Evropa... Jeden z pokusů dobýt se do jedné z prodejen pak skončil nešťastnou událostí pro jedny místní vrata: ve vší té frustraci jsem vzal za kliku tak silně, že mi zůstala v ruce. V návalu fanouškovského a alkoholového opojení mě pak nenapadlo nic lepšího, než si ji ponechat. Na památku našeho velkého vítězství jsem si tak z Bratislavy dovezl pěkný suvenýr: navíc trefně dokumentující, jakou jsme měli té noci kliku. V půl sedmé nám pak naštěstí otevřeli Tesco, tak jsme kromě obligátních posledních pivek nakoupili i nějaké to jídlo a vše jsme spokojeně spořádali na nádraží. To už se ale blížil čas našeho odjezdu. I přes krátký okamžik paniky, že nás vzhledem k našemu stavu nevezmou do autobusu, proběhlo vše nakonec bez problémů a asi nikoho nepřekvapí, že jakmile jsme byli usazeni na naše místa, tak jsme upadli do tvrdého spánku, ze kterého jsme se probrali až doma v Praze.

Fotky
Komentáře (10)
  1. tá klika *LOL* som ani nevedel :D

  2. Muselo to bejt super! Příště jdu taky 8-)

  3. Super bolo! Som rada, že som si to s vami tiež užila. Úžasný zápas a dobrá spoločnosť. *THUMBS UP* A Seby, nefrfli na Bratislavu! Tu si sledoval historickú výhru Atlética (ako som ti vtĺkala už v Blave do hlavy, aby si si zapamätal) a ešte aj kľučku máš :D

    Sranda, že som tam mala krajana z okresu Nové Zámky – Ozza a dnes ráno ma v autobuse ohlásil Michal. Svet je maličký. Tak sa teším na nejaké ďalšie stretko *DRINK*
    (A na druhý deň sa mi zachránila Nitrička a po nej aj Banská Bystrica ;) )

  4. Fúúúú tak to muselo byť šialenstvo!!!..tak ma mrzí že som nedošiel!! výhra po 14 rokoch na zraze v Bratislave :D ..to už asi aj ten hurikán čo robil bordel na oblohe predpovedal že Atleti to urvú ;) ale tak vdaka nasim hráčom sme všetci zažili krásny večer a neopakovatelne chvile s najrajšim možným koncom…Gracias Atléti!!!! *BRAVO*

  5. Bolo to perfektne, myslim, ze vsetci na to budeme velmi, velmi dlho spominat :)
    proste to vypalilo tak ako malo a ja sa uz nemozem dockat dalsieho zrazu s Vami vsetkymi + budem len rad, ked sa pridaju novi ludia!! Atlético nema limity, co tento zraz, clanok a vsetky prihody okolo jasne dokazuju :D
    a ta klucka Sebyk, pekny suvenir *LOL*

  6. Koukám, že si Bratislava užila umění nahých policistů. :D Jen škoda, že místní policie není o kapičku tolerantnější.

    Jo a probírat témata drogy a USA v autobuse je můj nový sen. :D


Komentáře

No trackbacks yet.