Atlético Madrid CZ/SK

Sedm let s Mariem

24/11/2012 17:41 // Sebyk // 682 zobrazení // zdroj: atleticofans.com

Postranní čára na stadionu Sáncheze Pizjuána, neděle 5. listopadu 2005. Mladý a nervózní kluk ze sebe svléká rozlišovák a stoupá si vedle čtvrtého rozhodčího. Je mu pouhých osmnáct a půl roku. Pouze tři hráči si za Atlético v jeho více než stoleté historii odbyli debut dříve než on. Jeden z nich – Fernando Torres – je v tu chvíli dokonce na trávníku a na paži má kapitánskou pásku. Právě Fernando se na okamžik podívá jeho směrem a pošle mu povzbuzující gesto. „Pojď, Mario!,“ dalo by se číst na jeho rtech.

Mladý Mario se snaží ze sebe oklepat trému, přešlapuje na místě a protahuje se. Nesmí vypadat nervózně. Jako záložník si to nemůže dovolit. Záložníci jsou totiž srdcem týmu – celý sytém se točí kolem nich. Teď není čas na trému, natož nějaké chyby. Atlético se v tuto chvíli zmítá v další krizi a vypadá to, že dny Carlose Bianchiho na lavičce Colchoneros jsou sečteny. Jeden už v ten moment ani nepamatuje, kolik koučů za poslední dobu Atléticem prošlo – za ta léta, která vedla až k sestupu do Segundy a nejhoršímu období v celé historii klubu. Od památného Doblete, které malý Mario sledoval jako kluk v televizi, uplynulo již téměř deset let. „Kam se tohle Atlético podělo?,“ pomyslel si Mario při čekání na pokyn čtvrtého rozhodčího.

Ten mezitím zvedá nad hlavu světelnou tabuli, na které se rozsvítí zelené číslo deset. Na tváři Mateji Keźmana se objeví napůl naštvaný, napůl zklamaný pohled, protože tuší, že dnešní zápas pro něj skončil. Při pomalém poklusu směrem k postranní čáře si se skloněnou hlavou něco mumlá pod fousy. Na poslední chvíli ji však zvedne a řekne: „Pojď kámo, dej jim co proto!,“ a jeho místo na hřišti zaujímá Mario Suárez Mata. Jeho kariéra profesionálního fotbalisty právě započala.

Nebude jediným odchovancem, který se v této sezoně dočká debutu v prvním týmu. Cuéllar, Braulio i Molinero – ti všichni dostanou možnost okusit stejného opojného pocitu a na soupisce Atlética dokonce nakonec vydrží déle než on. Bude to však přesto Mario, kdo se ukáže být tím nejtalentovanějším a nejúspěšnějším Canteranem z tohoto vrhu. Přesuňme se časem sedm let kupředu a Mario má v pětadvaceti letech na kontě více než 200 zápasů v červenobílých barvách. V roce 2006 obdrží bronzovou medaili v anketě prestižního Fútbol Draft o nejlepšího mladého defenzivního záložníka La Ligy. Objeví se po boku takových jmen jako jsou budoucí vítězové Mistrovství světa Javi Martínez nebo David Silva.

Mario v té chvíli ještě nemá o ničem takovém ani tušení a jeho vysněná kariéra v dresu Atlética je ještě hodně daleko. Čeká ho ještě dlouhá cesta. Její první zastávkou je hostování v druholigovém Valladolidu, který i s pomocí Maria stanoví na cestě za titulem nový rekord Segundy v počtu získaných bodů. Musel to být skvělý pocit – být důležitou součástí úspěšného týmu a zaznamenat podstatný fotbalový růst.

Ani to však Mariovi trvalé místo v Atléticu nezajistilo. I další sezonu tak putuje na hostování, tentokrát do druholigové Celty Vigo. I když se svým novým klubem návrat mezi španělskou elitu nezopakuje, jeho solidní výkony mu vynesou angažmá v Mallorce. U ostrovanů podepisuje smlouvu na čtyři roky. Její součástí je i klauzule, v níž stojí, že Atlético si pro první dva roky ponechalo opci pro zpětný odkup. Jenže něco takového je zatím ještě hodně daleko. Mariovým hlavním cílem teď je i nadále růst, zlepšovat se a konečně si vybojovat trvalé místo v Primera División.

Pod vedením Gregoria Manzana a po boku Clébera Santany v první a Borjy Valera ve druhé sezoně odvádí Mario na ostrovech slušnou práci. Stává se z něj trvalá součást základní sestavy. Jeho výkony nezůstanou bez povšimnutí a klub jeho srdce využívá opce ve smlouvě, aby jej přivedl zpátky. V létě roku 2010 se tak Mario vrací domů. Začíná solidně, proti Realu Sociedad se poprvé v červenobílém raduje i ze vstřelené branky. Návrat je sladký, ale pod kormidlem Quiqueho Sáncheze Florese se týmu nedaří udržet stabilní formu. A nedaří se to ani Mariovi, který nepředvádí své umění v plné parádě a jehož výkonnost postupně klesá. I když se dočká velkého milníku v podobě 100. ligového utkání v kariéře, jeho příchuť je hořkosladká, protože se mu nedaří navázat na výkony z Mallorky. Lidé se ptají proč. „Má snad Mario problémy s tlakem, který s sebou přináší hrát za Atlético?,“ přemítají fanoušci. Nebyl by to první případ…

Jeho hra se stává příliš předvídatelná a ztrácí ten elán, který Mario předváděl v minulých letech. Důvodem toho jsou bolesti. Problémy s třísly mladému záložníkovi berou tu hbitost, se kterou se pohyboval po hřišti, sbíral míče a posouval je dopředu svým spoluhráčům. Mezitím Quique končí a ve funkci jej nahrazuje Mariův starý známý Gregorio Manzano. Jedním z viníků jeho špatných výsledků v prvních měsících se pak překvapivě stává i Suárez. Proslýchá se, že jej Manzano protěžuje kvůli těm dvěma sezonám, které spolu strávili v Mallorce. Následuje nešťastná reakce fanoušků, kteří na Maria při zápasech začínají bučet. Na něj! Na pravého odchovance, který odmalička snil o tom, že jednou navlékne dres Atlética. Je to tak nefér! Fanoušci si na Mariovi vylévají svou zlost k Manzanovi a viní jej za mizernou sezonu. V narážce na druhou stáž pod Manzanem mu připomínají větu, kterou kdysi pronesl do tisku: „Do jedné řeky dvakrát nevstupuj. Nepřinese to nic dobrého.“

Jak čas postupuje, tak se týmu daří jen v Evropské lize a ostudné vyřazení z domácího poháru spolu s mizernými výsledky v lize přispějí k Manzanovu prosincovému konci. Mario mezitím musí snášet stále tvrdší urážky z ochozů. Sám fanouškům nemá nic za zlé, nikdy si vůči nim nedovolí sebemenší gesto, bere to jako prostou součást své práce. Soustředí se jen na to, aby na sobě makal ještě více. Nakonec však přichází světlo na konci tunelu v podobě nového kouče, který do týmu vnáší svého vítězného ducha a zavádí jedno jednoduché pravidlo: „Všechno je výsledkem tvrdé práce, nasazení a týmového ducha.“ Se Simeoneho příchodem se Mario dává dohromady i zdravotně a na hřišti začíná ukazovat své světlejší stránky. Je pevnou součástí týmu, který zažívá neuvěřitelnou druhou polovinu sezony, jíž korunují dvě vítězná finále: v Bukurešti a Monaku. V obou podává Mario bezchybný, ba perfektní výkon. Dokonce takový, který by zasluhoval pozvánku do národního týmu. V zemi s největším množstvím špičkových záložníků je jedna hrdá madridská parta, kde srdce zálohy tvoří trio odchovanců – a vedou si skvěle.

Mnozí z nás si nedokázali představit, že by naši lásku k odchovancům mohlo něco učinit tak hrdou, jako to dokázal Fernando Torres. Po jeho bolestivém odchodu jakoby naše víra v Canteranos definitivně uhasla. Ale léta uplynula a trio GabiKoke-Mario nám onu ztracenou víru dokázalo navrátit. Mario je členem střední generace a symbolizuje úspěch, který může přinést sebeobětování. Gabi je pravý lídr a kapitán. Koke je benjamínkem a členem nastupující generace, která představuje naději v kontinuitu Canteranos. Právě oni jsou srdcem stávajícího týmu a pravou hodnotu těchto skvělých odchovanců budeme moci poznat až ve chvíli, kdy pověsí kopačky na hřebík a součástí týmu již nebudou.

Právě ona sevillská noc sedm let zpátky vypadala jen jako další nudná a bezvýznamná venkovní remíza v období, kdy se Atlético potácelo v tabulce La Ligy od ničeho k ničemu. Další sezona plná naděje, která skončila pouhým zklamáním. Přesto v tom týmu, kde tehdy působil i Gabi, bylo zaseto semínko, jehož plody dnes můžeme s chutí a radostí sklízet. Mario i Gabi ušli od té studené listopadové noci pořádný kus cesty: hráli finále a vrátili se jako vítězové, navštívili Neptunovu svatyni, kde se s fanoušky radovali ze společného zisku trofejí a kde jim vrátili hrdost, navrátili svůj klub na místo, kam ve španělské fotbalové historii patří a odkud neměl nikdy sestoupit. Oba museli svuj klub opustit, aby se mohli vrátit zpět a dovést jej k triumfu.

Jmenuje se Mario Suárez, je mu 25 let, ale už teď má za sebou neuvěřitelnou fotbalovou kariéru ověnčenou třemi evropskými tituly. Tento měsíc si připomínáme sedm let od jeho začátku v červenobílých barvách a všichni jsme na jeho úspěchy patřičně hrdí. Je totiž jeden z nás. Gratulujeme, Mario!

Autorem tohoto článku, který původně vyšel na forzaatleti.com, je známý fanoušek a fanatik Atlética Ricardo Menéndez.

Komentáře (3)
  1. absolútne dokonalé *THUMBS UP*


Komentáře

No trackbacks yet.