Atlético Madrid CZ/SK

Óliver: Vnímali mě jako dítě, vyrostl jsem ale v muže

13/06/2013 16:34 // Sebyk // 357 zobrazení // zdroj: marca.com
Óliver Torres.

Óliver Torres.

Óliver Torres má za sebou první sezonu na nejvyšší úrovni a přes všechna úskalí s ní může být spokojen. Supertalent s vizáží chlapce dospěl pod tvrdou rukou Diega Simeoneho v muže, který byl ke konci sezony pevnou součástí jeho plánů. Z tria nejnadějnějších odchovanců by to měl být právě pouze Óliver, jehož si Cholo si v kádru ponechá i pro příští sezonu – Saúl a Manquillo by měli odejít na hostování, kde se jim dostane dostatečného herního vytížení. Jak viděl uplynulý rok sám mladinký playmaker?

 

 

„Zeptej se sám sebe, jestli to, co dnes děláš, ti umožní být tam, kde chceš být zítra.“ Tohle jste nedávno napsal na Twitteru.
Ano, myslím, že ta myšlenká má co do sebe. Je jasné, že pokud nemakáte a nedřete, nedáte do toho všechno, tak nemáte šanci dosáhnout všeho, čeho dosáhnout chcete. Nikdo vás neposune tam, kde chcete být – to musíte vy sami.

Před rokem jsem s vámi dělal také rozhovor a zmínil jste, že žijete sen, z něhož se nechcete probudit.
Teď se všechno změnilo. Probudil jsem, ale stále sním a doufám, že tomu tak bude i nadále. To, co každý den prožívám, je pro mě snem. Život je těžký a já se cítím velmi privilegovaný, že mohu být tam, kde jsem.

Zmínil jste také, že konečně na vlastní kůži cítíte odměnu za všechny ty oběti a utrpení, které jste vy i vaše rodina museli snést. Po téhle sezoně to asi můžete jen znovu potvrdit…
Ano, těší mě zejména radost mých rodičů. Pokaždé, když nastoupím na hřiště, plakají. Hodně jsme všichni trpěli, pocházím z velmi chudé rodiny a moji rodiče museli obětovat doslova vše, co měli, jen aby mi mohli dát kapku naděje, že si splním svůj sen. V tuhle chvíli, kdy se nám to začíná trochu vracet, máme všichni obrovskou radost a moc si to užíváme.

Tuhle sezonu se toho o Óliveru Torresovi hodně napsalo a hodně povídalo, pro vás to ale asi nebyla zrovna procházka růžovým sadem…Žádná sezona v mé kariéře pro mě nebyla jednoduchá, v každé z nich jsem si prošel těžkými časy. To vše mi ale pomohlo vyspět. Když každý mluvil o Óliveru Torresovi, pro samotného Ólivera Torrese to bylo hodně náročné a potřeboval podporu celého svého okolí, koučů, spoluhráčů. Díky nim jsem zůstal stále tím stejným Óliverem Torresem.

I když jste neodehrál takovou porci minut, vaše pozice v týmu se hodně změnila…
Samozřejmě, a já jsem všem těm, kteří mi pomáhali, hrozně vděčný. Zejména „Profesoru“ Ortegovi (hlavní kondiční trenér Atlética, pozn.red.), který se mi hodně věnoval. Trenéři mě vnímali jako dítě, díky němu jsem ale dospěl v muže. Doufám, že jej budu mít po svém boku po mnoho dalších let.

V čem jste se tento rok nejvíce změnil?
Dřív jsem si život víc užíval, teď jsem ale už dospělý a beru život takový, jaký je. Vím, že abych ve fotbale uspěl, musím každý den tvrdě makat. Jsem spokojený s tím, čeho jsem zatím dosáhl ale zároveň vím, že je to jen díky tomu, že jsem měl vůli se neustále zlepšovat. I když vždycky všechno nešlo jako po másle, nikdy jsem nic nevzdal a šel jsem si za svým. Když mě Ortega poprvé viděl, říkal mi „pulec“, ale s jeho pomocí jsem se dostal tam, kde jsem. Jsem mu strašně vděčný, protože mi vždycky věřil.

Ale Ortega nebyl jediným, kdo ve vás věřil…
Ne, to platí pro všechny trenéry a spoluhráče. Teď jsem na hřišti zcela jiným Óliverem, cítím důvěru ze strany spoluhráčů a to se hned hraje jinak. To přesně jsem potřeboval.

V sedmnácti jste se stal mistrem Evropy devatenáctiletých, co se stát v osmnácti světovým šampionem do dvaceti let?
Byla by to nádherná tečka za sezonou, kterou bych už tak na stupnici od jedné do deseti hodnotil číslem deset. Máme skvělý tým, jsme i dobrá parta kamarádů. Proč nezopakovat to, co jsme předvedli v Estonsku, i na celosvětové úrovni?

Dokázal jste si minulé léto představit takovouto sezonu? Od letní přípravy až po mistrovství světa?
Sezona pro mě začala dobře, prosadil jsem se do prvního týmu a byl jsem v dobrém herním rytmu. Pak ale přišel tvrdý pád, když se mi přestalo dařit i v rezervě. Nebyl jsem na tom dobře s fyzičkou a zkrátka mi to nešlo. Ale nevzdal jsem to, makal jsem a teď jsem tady – na mistrovství světa. Chci se domů vrátit se stejnými pocity jako minulé léto – tedy s pocity šampiona.

To, co se vám stalo v uplynulé sezoně, ale může sloužit jako docela dobrá lekce do budoucna, že? Dříve nebo později asi budete v podobné situaci…
Myslím, že teď už vím lépe, jak v tom chodit. Poučil jsem se a chci se do budoucna vyhnout podobným pádům, chci si udržet konzistetní formu.

Tohle léto si opět neužijete prázdnin…
Kdo by vyměnil mistrovství světa za prázdniny? Já určitě ne!

Simeone se bezpochyby postará o to, aby vás měl příští sezonu opět po ruce v prvním týmu…
Všude slýchám, že tohle prohlásil, ale já si uvědomuji, že jsem pořád ještě prcek, hráč z akademie, který musí nadále dřít, aby si vydobyl respekt trenérů a spoluhráčů. Chci, aby mě viděli, jako pevnou součást toho, co představují oni sami – tedy týmu. Slova nic neznamenají – pokud chci být součástí prvního týmu, musím si to odpracovat na hřišti. Pokud to Simeonemu bude stačit, budu mu opět velmi vděčný.

Tvrdíte, že v Atléticu si musíte ještě vydobýt respekt. Ale do reprezentace jste přijel s trofejí Copa del Rey na kontě – tady asi nedostatek respektu nehrozí…
Reprezentace je úplně něco jiného – každý tu začíná znovu od nuly, nehledě na to, co dokázal. Nezáleží na tom, jestli hrajete v Primeře nebo Segundě B, jde o to vyběhnout na hřiště a odvést si svou práci. Doufám, že my všichni tři z Atlética (kromě Ólivera je ve výběru také Saúl a Javi Manquillo, pozn.red.) budeme tady na mistrovství pevnou součástí týmu.

Ale výhrou v Copě určitě můžete škádlit spoluhráče, kteří oblékají dres Realu…
To samozřejmě, hecování je vždycky potřeba. Osobně jsem si finále hrozně užil. Seděl jsem na Bernabéu na lavičce, lidi šíleli, čekali čtrnáct let…pro mě jako pro velkého fanouška Atlética to byl jeden z nejkrásnějších dní v životě.

V Atléticu i reprezentaci patříte k těm nejmladším – pomáhají vám starší hráči?
V reprezentaci se cítím hrozně fajn, jsme tu parta kluků, kamarádů, žádní starší a zkušenější hráči tu nejsou. Snažíme se tu být jak dobrými fotbalisty, tak dobrou partou, vycházet spolu a být si navzájem rovni, zkrátka aby tu nebyla žádná větší hierarchie.
V Atléticu je to trochu jiné, ale v podstatě velmi podobné. Když jsme s ostatními kluky z Cantery přišli do áčka, od prvního dne si nás starší hráči vzali pod ochranu. Bez nich by to bylo mnohem složitější. Představte si, že přijdete do neznámé skupiny lidí a cítíte se jako přítěž. Ale nic takového jsme nikdy nepociťovali, starší hráči stáli od začátku po našem boku, radili nám a pomáhali. Je neskutečné, když k vám přijde takový hráč jako Falcao a najde si čas na to vám dát několik rad.

Těsně před tím, než jste odjel reprezentovat, jste se v dresu Atlética blýskl parádní akcí proti Zaragoze. To byl skvělý kousek!
Díky. Ale zůstalo jen u hezké akce. Mým úmyslem zprvu bylo projít k lajně a nacentrovat míč zpátky do vápna, ale viděl jsem, že tam nikdo není, tak jsem se rozhodl to zkusit sám. Škoda, že to trefilo jen břevno, mohl z toho být pěkný gól.

Tahle akce přesně ukázala, v čem jste se změnil…
Ano, ten zápas byl hodně náročný. V tom jsem se myslím posunul o hodně dál. Stejně tak zápasy proti Barceloně, Granadě, Deportivu…teď mám mnohem větší tah na branku, víc si věřím. Vím, že mám dostatečnou sílu, cítím větší oporu v nohách. Když vedle sebe vidím protihráče, vím, že mohu jít do souboje a obejít ho.

Mluvíte hodně o své fyzičce, ale největší změny asi přišly ve vašem osobním životě.
Ano, to je pravda. Jste najednou permanentně pod obrovským tlakem, ale to je přesně to, co mi svědčí a co mám rád. Je to právě pod tlakem, kdy se nejlépe učíte dělat věci správně. V jedné části sezoně se o mně permanentně psalo v tisku a mluvilo na každém rohu, ale já jsem se s tím naučil žít, nevšímat si toho. To mě obrnilo, protože když se daří, cítíte se skvěle, ale když ne, tak se to projeví na vaší náladě.

O to, že zůstáváte nohama na zemi, se starají i vaše rodina a váš agent…
Ano, jsou pro mě velkou podporou. Když se mi něco nepovede nebo změním svůj přístup, tak mi sdělí, že takhle bych k věcem přistupovat neměl. Jsem jim velmi vděčný. A pokud jsem tady v reprezentaci, je to hlavně díky nim.

Komentáře (2)
  1. Tak nase buduce mlade hviezdy dokazuju ze to maju v hlave usporiadane a idu si za svojim..Oli,Saulito a Manquilo maju nakrocene stat sa velkymi hracmi..v rozhovoroch sa prezentuju velmi ambiciozne a cielavedomo,uvedomuju si ze talent nestaci a makaju a dru co to da…uz teraz sa tesim ako za par rokov budu valcovat v drese atletica!! *BRAVO*

  2. jakoby ten rozhovor je trochu nuda, ale je videt, ze oli to ma snad v hlave fakt srovnany – coz je u tehlech talentovanejch kluku nejdulezitejsi vec. pripadu, kdy to podobni hraci neunesli a vyhoreli, je snad jeste vic nez tech, kteri se dostali az na vrchol – a ja olimu verim, ze se tam dostane…

    a klobouk dolu pred ortegou, to je jeden ze zasadnich klicu naseho uspechu, ac neni poradne videt. diky jeho fyzickymu drillu a priprave jsme tam, kde jsme, a treba v prodlouzeni copy jsme meli navrch nad vysilenym realem…


Komentáře

No trackbacks yet.