Atlético Madrid CZ/SK

Legendární sezona pohledem historických statistik

13/06/2014 13:13 // Atletico de Madrid // 533 zobrazení
Neptuno.

Neptuno.

Atlético prohraným lisabonským finále Ligy mistrů udělalo hořkou tečku za svou fantastickou sezonou, která se zlatým písmem zapíše do klubových kronik. Přesto však fanoušci Colchoneros nemusejí smutnit – tento ročník byl zřejmě tím nejlepším v dějinách klubu. Ročníkem, jemuž se může rovnat snad jedině slavný zisk doblete v sezóně 1995-96. V polovině devadesátých let však nebylo rozložení sil tak jednoznačné, jako je tomu nyní. Zisk ligového titulu v konkurenci dvou celků, které lámou historické bodové rekordy se na počátku tohoto ročníku zdál být čirou utopií. A přesto se nakonec radoval ten chudší ahistorický méně úspěšný tým ze španělského hlavního města navrch sahal i po titulu v Lize mistrů. Aby dosáhl tohoto nezapomenutelného počinu, muselo však přepsat řadu historických klubových milníků. Jak tato sezona vypadá řečí historických statistik?  To se v tomto článku pokusíme přiblížit.

Supercopa de Espaňa
Soutěž, která odstartovala španělskou fotbalovou sezonu si Atlético zahrálo v současném formátu popáté. Vyhrát se mu jí však podařilo pouze při jeho první účasti v roce 1985. Aktuální ročník byl však první, ve kterém neprohrálo ani jeden z dvojice zápasů. Thibaut Courtois také udržel první čisté konto v oněch deseti utkáních. David Villa se stal jedenáctým hráčem Atlética, který v utkání Španělského superpoháru vstřelil branku, přičemž nikomu se nepodařilo vstřelit během jednoho zápasu více.  Dvě branky v jednom ročníku vstřelili pouze Milinko Pantić a Juan Eduardo Esnáider, oba v roce 1996.

La Liga
Již od počátku bylo jasné, že k zisku jubilejního desátého ligového titulu bude muset Atlético překonat loňský klubový bodový rekord současného formátu La Ligy. Loňských 76 bodů bylo nejlepším třetím místem v historii soutěže, stále to však dávalo neuvěřitelný 24-bodový odstup za mistrovskou Barcelonou. Letos však i díky nečekaným ztrátám rivalů obou rivalů stačilo na titul „pouhých“ 90 bodů, tedy nejméně od sezony 2008-09. Oněch 90 bodů znamená překonání absolutního klubového rekordu 87 bodů ze sezony 1995-96, kdy Atlético získalo v soutěži hrané na 42 kol svůj poslední ligový titul. Zároveň to znamenalo zisk největšího procentuálního počtu bodů v dějinách (78,95%) a nejvíce bodů na zápas (2,37). A padaly i další rekordy. Nejvíce výher (28), nejvíce neproher (34), největší procento výher (73,68%). Procento neproher se zastavilo na čísle 89,47%, což na druhém místě zaostává za rekordním číslem 90,91% ze sezony  1940-41. Stejně tak nejnižší počet proher (4) i procento (10,53%)  proher  zůstává na druhém místě za onou sezonou (2 prohry, respektive  9,09%).

Campeones!

Campeones!

V domácích utkáních zaznamenalo Atlético 15 výher a čtyři remízy, a tím pádem tedy šlo o první ligovou sezonu bez porážky na domácím hřišti od sezony 1982-83. Celkově se to Atléticu povedlo již popatnácté. Na venkovních hřištích si sice Atlético připsalo 4 prohry a jednu remízu, 13 dalších zápasů ovšem vyhrálo a vyrovnalo tím svůj rekordní počin ze sezony 1995-96.

Právě skončená sezona také zaznamenala jednu z nejlepších obran v historii Atlética. Počet inkasovaných gólů se nakonec zastavil na čísle 26, což je čtvrtý nejnižší počet celkově a s přehledem nejnižší počet v současném formátu soutěže. Pokud uvedeme počet branek na zápase, dostáváme se dokonce k třetí nejlepší obraně v historii (0,68). A toto číslo jen o jednu setinku zaostává za statisticky nejlepší ligovou obranou z let 1965-66 a 1970-71.

Atlético se tedy opíralo především o skálopevnou obranu, přesto však dokázalo i střílet branky. Celkem jich dalo 77,  pouze šestkrát nastřílelo více. Při přepočtu na góly na zápas se jedná o 21. nejlepší ofenzivu (2,03).  Za posledních 51 sezon se však jedná o třetí nejlepší číslo po sezonách 2008-08 (2,11)  a 1997-98 (2,08). Letošní  Atlético dosáhlo i na nejvyšší rozdíl vstřelených a inkasovaných branek (+51).

Na gólové produkci Atlética měl zásadní podíl Diego Costa. Brazilský rodák vsítil celkem 27 branek – dělený pátý nejlepší výkon v klubové historii – a skončil tak čtvrtý v evropské zlaté kopačce.  Takového počtu ligových zásahu v jedné sezoně dosáhli pouze Baltazar (35, 1988-89), Forlán (32, 2008-09), Pruden (30, 1940-41), Falcao (28, 2012-13) a Manolo (27, 1991-92). Pouze Falcao a Costa za své počiny nezískali Trofeo Pichichi. Diego Costa však pravděpodobně může získat Trofeo Zarra, udělovanou deníkem Marca pro pro nejlepšího španělského kanonýra ročníku. Pokud mu skutečně bude udělena (není jasné, zda mu to kvůli brazilskému původu pravidla umožňují), stane se prvním hráčem Atlética, který ji od jejího prvního udílení v sezoně 2005-06 získá. Pokud dopočítáme i vítěze této kategorie před udílením Trofeo Zarra, vyjde nám, že by Costovo vítězství bylo jedenácté pro barvy Atlética a celkově by se stal šestým hráčem, kterému se to povedlo (Pruden, 3x Gárate, 3x Aragonés, Manolo, 2x Torres).

I na druhé straně hrací plochy však byl k nalezení hráč, který se nesmazatelně zapíše do klubových dějin. Thibaut Courtois vyrovnal svůj loňský rekord 20 ligových čistých štítů v jedné sezoně, což je rekordem procelý  klub i jakéhokoliv jednotlivého brankáře. Současně se procentuálně jedná o nejvyšší procento ligových zápasů s čistým štítem, kterého kdy Atlético v La Lize dosáhlo (52,63%). Číslo samotného Courtoise je dokonce ještě o něco lepší (54,05%), neboť jeden zápas (bez čistého konta) si na své konto připsal i Daniel Aranzubia. Z oněch dvaceti čistých kont bylo dosaženo rovnou 12  na stadionu Vicente Calderóna, což je další klubový rekord. „Tybův“ celosezónní výkon pak byl oceněn druhým ziskem Trofeo Zamora v řadě, což z něj dělá prvního brankáře v klubové historii, který tuto cenu získal více než jednou. Ve všech evropských ligových soutěžích udrželi více čistých kont pouze Vincent Enyeama z Lille a Morgan De Sanctic z AS Řím (oba 21).

Pro zisk španělského titulu byl ohromně důležitý povedený start. A ten Atlético zvládlo neskutečně, když si po dvanácti odehraných kolech připsalo na své konto 33 bodů, což je nejlepší start v klubové historii. Velmi dobrý však byl i závěr sezony. Mezi domácí výhrou nad Espanyolem 15. března a prohrou v Levante 4. května si Atlético připsalo 9 vítězství v řadě. To o jeden zápas znamenalo překonání rekordní klubové série. Jen tak mimochodem, svých obou osmizápasových vítězných sérií dosáhnul klub pod Diegem Simeonem – jedné z nich v onom úvodu sezony, druhé v loňském ročníku.

Atlético si v listopadu také připsalo svou nejvyšší (a zároveň i nejvyšší domácí) výhru za posledních 25 let,když na svém hřišti rozdrtilo 7:0 Getafe. Takového výsledku dosáhlo naposledy 7.2.1988, kdy se stejným přídělem odjela ze stadionu Vicente Calderóna Mallorca. Dalším významným výsledkem  právě uplynulého ročníku je podzimní výhra Atlética 1:0 na San Bernabéu – šlo totiž o první ligovou výhru nad Realem Madrid a o první výhru na tomto stadionu od října 1999. Poprvé od března 2003 Atlético dobylo i Mestallu, domácí stánek Valencie.

Klubovým  rekordmanem je i Diego Simeone. Pod jeho vedením zažívá klub zatím nejvyšší procento výher (62,24%), nejvyšší procento neproher (82,65%) nejnižší procento proher (17,35%) a  nejméně inkasovaných branek na zápas (0,78). Také zaznamenal nejvíce nastřílených branek na zápas od dob Ferdinand Daučíka a José Villalongy, tedy od přelomu 50. a 60. let  (1,76). Cholo se po Marcelu Domingovi a Luisi Aragonésovi rovněž stal třetím mužem, který s klubem vyhrál ligu jako hráč i trenér.

Copa del Rey
Od prvních zápasu v loňském ročníku až po prohru v prvním zápase semifinále uplynulého ročníku prošlo Atlético sérií 15 zápasů bez porážky. Tuto sérií v domácím poháru překonává pouze série 24 utkání ze let 1978-1981. Tento rekord se však týká pouze zápasů, které Atlético neprohrálo do konce základní hrací doby. Během oněch  24 utkání totiž klub nezvládl hned dva penaltové rozstřely s Realem Madrid. Pokud tedy budeme počítat oba prohrané penaltové rozstřely jako prohrané zápasy, ona série Simeoneho týmu 15 utkání bez porážky se stává rekordní. První zápas této série byl rovněž prvním v této soutěži pod vedením Diega Simeoneho,  z čehož logicky vyplývá, že se Cholo stal koučem, který zůstal neporažen v nejvíce zápasech od svého trenérského debutu na lavičce Atlética v zápasech Královského poháru.

Liga mistrů

Koke a Villa slaví na Nou Campu.

O skutečnosti, že jde o nejlepší sezonu klubu v dějinách Ligy mistrů či Poháru mistrů evropských zemích nelze vůbec pochybovat. Prohrané finále sice znamená pouze vyrovnání výsledku ze sezony 1973-74, tehdy však byla v evropském klubovém fotbale mnohem  menší konkurence a Atlético do finále nedokráčelo v tak velkolepém stylu jako letos. Ono po cestě totiž překonalo téměř každý klubový rekord, na který lze pomyslet. Nejvíce odehraných zápasů (13), nejvíce výher (9), největší procento výher (69,23%), největší procento neproher (92,31%), nejmenší procento proher (7,91%) a nejvíce nastřílených gólů (26).  A to ještě mohly být atakovány rekordy týkající se obrany a čistých štítů, to Atléticu ovšem notně pokazila vysoká finálová prohra s Realem Madrid.

V domácích zápasech Ligy mistrů zůstalo Atlético neporaženo, což ovšem není žádnou výjimkou. Z devíti sezon v nejprestižnější klubové soutěži se to klubu povedlo hned  šestkrát, přičemž ze 38 domácích zápasů prohrál pouhopouhá čtyři utkání. Atlético poprvé vyhrálo základní skupinu, a to dokonce  s klubovým rekordem 16 bodů. V ní si připsalo čtyři výhry v řadě, což se mu také ještě nikdy v žádné fázi Ligy mistrů  nepovedlo. Celkových 12 zápasů bez porážky až do samotného finále pak je také samozřejmě klubovým rekordem.

Pokud vezmeme popořadě jednotlivé soupeře. Celkový výsledek 1:5 v osmifinále proti AC Milán byl pro slavný italský klub třetím nejhorším v historii evropských pohárů. Střet s Barcelonou ve čtvrtfinále zase ukončil její sérii šesti semifinálových účastí v řadě a na vrch se jednalo o její první vyřazení Atléticem v jakékoliv pohárové soutěži od roku 2000. Proti Londýnské Chelsea Atlético potvrdilo, že v posledních letech na tohoto soupeře naráží opravdu rádo, když z posledních tří utkání s milionářským klubem vytěžilo skóre 7:2.

Finále soutěže bylo celkově dvanáctým finále pod hlavičkou UEFA (2x LM, 2x EL, 3x PVP, 2x Superpohár, 2x Intertoto a 1x Interkontinentální pohár), kterého se Rojiblancos zúčastnili. Atlético má v tomto ohledu kladnou bilanci – vyhrálo jich hned sedm, z pěti odešlo se sklopenou hlavou. I přes prohru s nenáviděným rivalem nás může těšit skutečnost, že s ním stále máme kladnou bilanci v počtu vyhraných finálových zápasů. Oba kluby z Madridu se setkaly celkem 7x (5x Copa del Rey, 1x Copa de la Liga, 1x LM) a Atlético vyšlo vítězně ze čtyř klání, zatímco Bílý balet opanoval tři.

Diego Costa se stal druhým hráčem, který v jednom ročníku dokázal za Atlético nastřílet 8 branek. Tím prvním byl Brazilec Vavá v sezoně 1958-59. Costovo počín je o to více významný, že se jednalo jeho první sezonu v Lize mistrů – žádný jiný fotbalista nedokázal nastřílet ve své první sezoně více a žádný jiný fotbalista v ní také nedosáhnul takového gólového průměru (0,89 gólu na zápas, to ovšem i včetně jeho devítiminutového camea ve finále). Thibaut Courtois zase vyrovnal klubový rekord Miguela Reiny v počtu čistých kont v jedné sezoně LM/PMEZ (6). Se 14 čistými konty je v současnosti i rekordmanem klubu v evropských pohárech. Na své si přišel i Raúl García, který v letošním ročníku naskočil do dvanácti zápasů a za klub si tak připsal již 25 utkání v této soutěži. Dosavadním rekordem bylo 21 utkání Luise Aragonése. Ve všech svých utkáních v evropských pohárech Raúl García obdržel 16 žlutých karet, což je další klubový rekord.

Diego Simeone zaznamenal mnohé  rekordy i v Lize mistrů. Vypisovat je všechny by však bylo zbytečné, neboť pro něj platí hodnoty všech týmových rekordů uvedené v prvním odstavci této části. Za jednu sezonu totiž stačil překonat všech svých deset předchůdci, kteří se s Atléticem nejprestižnější evropské klubové soutěže zúčastnili.

 

Celkové
Vzhledem k tomu, že šlo o statisticky nejlepší sezonu v La Lize i v Lize mistrů, není překvapením, že šlo o statisticky nejlepší sezonu i v celkovém součtu všech soutěží. Překonán byl celkový počet výher (42)neproher (54), vstřelených gólů (116), gólový rozdíl (+71), nejvyšší procento výher (68,85%), nejvyšší procento neproher (88,52%),  nejnižší procento proher (11,48%) a počet čistých štítů (30). Obrana byla celkově druhá nejlepší v historii (0,74) po sezoně 1965-66 (0,62).

Ze 30 domácích utkání navíc Atlético vytěžilo 23 vítězství, 6 remíz a pouhou jedinou porážku. Oněch 23 domácích vítězství je vyrovnáním rekordu ze sezony 1991-92. K tomu přidalo Atlético ještě neskutečných 18 čistých štítů, což je rekordem novým. 69 nastřílených branek pak pouze o tři zásahy nedosáhlo na vousatý rekord ze sezony 1950-51.

Ze 30 venkovních utkání získalo Atlético 19 výher, 6 remíz a 5 porážek. Také oněch 19 venkovních vítězství je rekordem, stejně tak úspěšnost 63,33% výher. 46 nastřílených branek a 0,83 inkasovaných branek na zápas pak  třetím nejlepším výsledkem klubu  na venkovních hřištích.

Diego Costa.

Diego Costa.

Diego Costa nastřílel v celé sezoně neskutečných 36 branek. Dělený čtvrtý nejlepší výkon v historii klubu. Více si připsali pouze Pruden v sezoně 1940-41 (49), Elícegui v sezoně 1934-35 (48) a Baltazar v sezoně 1988-89 (42). Costa vyrovnal  loňského Radamela Falcaa (36) a také výkon Manola ze sezony 1991-92 (36).

Stejně jako jako je Thibaut Courtois rekordmanem  lize, je rekordmanem i celkově. Jeho 28 čistých kont nemá tuto sezonu konkurenci,  dokonce i v celé Evropě byl v této disciplíně nejlepší.

Za zmínku stojí i počin Juanfrana. Jeho vlastní gól proti Villarealu by již jeho třetím v barvách klubu. Tím na druhém místě historické tabulky této nechvalné statistiky vyrovnal Lozana, Artecheho, Solozábala a Pereu, přičemž na lídra Alfonsa Aparicia ztrácí pouhé dva vlastní zásahy.

Cholo Simeone se zase může pyšnit tím, že pod jeho taktovkou Atlético vyhrálo procentuálně druhý nejvyšší počet zápasů (64,86%), neprohrálo druhý nejvyšší počet zápasů (84,46%) a má druhou nejlepší obranu (0,76) při srovnání všech trenerů s více než dvaceti zápasy na lavičce Atlétů.

Celkově má nyní Atlético, včetně regionálních pohárů z předválečné éry 38 oficiálních trofejí. Pokud odečteme některé méně prestižní a ponecháme pouze národní a ty pod hlavičkou UEFA, dostáváme se na 31 titulů.

Národní týmy

Klubová sezona sice skončila, vrchol fotbalového roku však teprve přijde.  Na fotbalovém MS v Brazílii se odehraje největší fotbalový svátek planety a nebudou na něm chybět ani hráči Atlética. Celkem se jich do země fotbalu zaslíbené podívá hned devět, což překonává rekordní počet šesti Atlétů na MS 2006. V barvách Španělska to budou hned čtyři – Koke, Juanfran, Villa a Costa. To vyrovnává počet Atlétů v jednom národním týmu, když se jich stejný počet v dresu Španělska zúčastnil Mistrovství světa v Chile 1962, v Anglii roku 1966, domácího vítězného Mistrovství Evropy 1964 a téže soutěže pořádané v Anglii roku 1996.

Juanfran a Diego Godín se stali šestým, respektive sedmým hráčem, který si zahrál na třech reprezentačních akcích (počítáme-li i loňský Konfederační pohár). Těmi ostatními jsou klubové legendy Adelardo, Rivilla a Molina a hvězdy posledních let Agüero s Forlánem.

V předposledním odstavci je sice řečeno, že Mistrovství světa v Brazílii bude vrcholem fotbalového roku. Pro fanoušky Atlética již však nic nemůže překonat tuto naprosto fenomenální a nezapomenutelnou sezonu, ověnčenou mnoha úspěchy a rekordy. Můžeme však doufat, že Simeoneho tým bude pokračovat v nastoleném trendu a příští sezona bude ještě lepší.

Komentáře (4)
  1. konecne jsem se k tomu dostal – paradni prace, klobouk dolu! *POCTA*

    jedna poznamka: nechybi ti v nejlepsich strelcich forlan z roku 2009? O:-)

  2. ja som to zlúpol na jeden dych, hneď jak to AdM zverejnil a nenapadlo ma nič, čo by som tu napísal, to proste jak keď ťa niekto umláti argumentmi a už nemôžeš k tomu dodať ani len bodku :D parádny počin, AdM má náš veľký obdiv *THUMBS UP*

  3. skvela praca, klobuk dole!!! *BRAVO*


Komentáře

No trackbacks yet.