Atlético Madrid CZ/SK

Jesús Gil – hrdina i psanec

21/11/2011 22:39 // Sebyk // 2 712 zobrazení

Je mnoho hráčů či funkcionářů, kteří se stali symboly svých klubů, avšak není mnoho těch, kteří by fanoušky svého klubu byli zároveň zbožňováni, ale i zatracováni. Jedním z takových je bývalý prezident Atlética Madrid Gregorio Jesús Gil y Gil. Tento kontroverzní španělský podnikatel zažil úspěchy i velké krachy, byl to doslova muž dvou tváří. Pod jeho vedením získalo Atlético svůj jediný double v historii, ale dostalo se i do velikých problémů, které vyvrcholily sestupem do Segunda División.

Během svého působení vyhodil přes třicet hlavních trenérů, získal si však obdiv a přátelství většiny z nich. Úspěšným hráčům stavěl pomníky, ty, kteří selhali, však neváhal veřejně zostudit. Novináře a fotbalové rozhodčí běžně označoval jako „prodejné děvky“, se svými soky si vyřizoval účty přes média i pěstními souboji, angažoval se v politice, měl pletky s mafií a fašisty, několikrát si dokonce poseděl za mřížemi. Nade vše však miloval Atlético Madrid a klub a jeho fanoušci mu jeho lásku beze zbytku vraceli. Zkrátka, španělský a možná vůbec světový fotbal nepamatuje mnoho kontroverznějších postav než Jesúse Gila.

Úvod
Jesús Gil se narodil jedenáctého března roku 1933 do chudé rodiny v městečku Burgo de Osma. Na prahu dospělosti se vydal hledat štěstí do nedaleké madridské metropole a díky svým bezpochyby mimořádným schopnostem brzy získal kapitál, který investoval do vlastní stavební společnosti. Krátce nato začal získávat státní zakázky a jeho podnik úspěšně vzkvétal. Vše se však zhatilo ve chvíli, kdy se jedna z budov postavených jeho společností zřítila a pod jejími troskami zůstalo přes padesát mrtvých a stovka zraněných.

Soud pak Gila obvinil ze zanedbávání povinností – při stavbě se údajně příliš šetřilo cementem – a mladý byznysmen putoval na dvanáct let za mříže. Díky vězeňské amnestii od samotného Francisca Franca si sice nakonec odseděl jen dva roky, ale musel začít znovu od nuly a navíc zaplatit rodinám obětí vysoké odškodné. Obchodováním často až na hranici zákona – jeho osoba či firma byla ostatně předmětem téměř stovky soudních případů – se však Gil dostal znovu na výsluní.

Jesús Gil – politik
Jesús Gil se nikdy netajil svými extrémně pravicovými politickými názory, což dokazuje i velké množství jeho nechvalně známých homofobních, xenofobních i rasistických prohlášení – tým Ajaxu Amsterdam například vzhledem k velkému počtu hráčů černé pleti nazval bez okolků FC Kongo. Několikrát dokonce veřejně vyjádřil nostalgii nad starými dobrými časy frankistického Španělska. Ekonomický a politický vliv Gila a jeho rodiny se pak soustředil hlavně do pobřežní oblasti v okolí Málagy, kde se koneckonců nacházelo i centrum Gilova stavebního impéria.

I k tomuto se váže několik kontroverzí – andaluské pobřeží východně od Gibraltaru, které Gil de facto ovládal, se totiž stalo oblíbeným útočištěm britských, ruských a italských mafiánů. Pod Gilovou ochranu se tam zdržovalo i několik bývalých nacistů, mezi nimi například jeden z velitelů SS divize Wallonien Léon Degrelle nebo německý generál-major wehrmachtu Otto-Ernst Remer.

Koncem osmdesátých let Gil dokonce založil vlastní politickou stranu, kterou tak trochu alibisticky pojmenoval po sobě – Grupo Independiente Liberal (GIL). V čele této strany pak v roce 1991 kandidoval na starostu pobřežního letoviska Marbella a volby drtivě vyhrál. Ve funkci nakonec vydržel dlouhých jedenáct let. Jeho hlavním volebním programem byl v zásadě pořádek a zaměstnanost, což ostatně vyplývá i z jeho výše zmíněných politických názorů. Vyhlásil válku kriminalitě a organizovanému zločinu (jak paradoxní, že?) a slíbil, že z kdysi oblíbeného letoviska udělá opět turistický ráj.

Rozjel mohutné plány na výstavbu nových hotelů a atrakcí, ve městě zorganizoval „ochranné oddíly“; jednalo se v podstatě o jeho vlastní policii, něco na způsob nám dobře známých lidových milic či spíše Mussoliniho Camicie Nere. Gilova tvrdá politika však nesla své ovoce a svou dovolenou brzy v Marbelle trávili hvězdy světového formátu, mezi nimi například Sean Connery nebo hraběnka Gunilla von Bismarck. Sám Gil pak pyšně prohlašoval: „Vyčistil jsem město od šmíráků, šlapek, feťáků a lesbiček.“ Gilova strana pak díky jeho úspěchům v Marbelle úspěšně expandovala i do okolních pobřežních letovisek.

Každá mince má však dvě strany. Gilova tvrdá politika, kterou v Marbelle praktikoval, měla i množství vysoko postavených odpůrců. Ti kritizovali počínání Gilovy „policie“, která podle všeho surově zacházela s místními prostitutkami a narkomany, ale i jeho další postupy – za úplatu například nutil marbellskou chudinu a bezdomovce k opuštění města.

K této kritice se váže i jeden z Gilových známých incidentů – před sídlem Španělské fotbalové ligy se dostal do ostré výměny názorů se šéfy fotbalového klubu SD Compostela, kteří se vysmívali občanům Marbelly za to, že si do svého čela zvolili někoho takového, jako je právě Jesús Gil. Ten si to však nenechal líbit – jednoho z protivníků inzultoval a následně počastoval četnými nadávkami. Celý incident navíc náhodou natočila jedna ze španělských televizí.

Už během Gilova starostování se navíc přišlo na obrovské tunely a zpronevěry z radnice Marbelly v řádu stovek milionů peset (milionů euro). Většinu soudních procesů a ataků svých oponentů Gil sice (i za cenu zmíněných pěstních soubojů) ustál a svou pozici v Marbelle si udržel, vězení a mastným pokutám se ale nakonec nevyhnul. I tentokrát měl však štěstí – za mřížemi totiž ze zdravotních důvodů strávil jen několik týdnů.

Gilovi ale postupně docházel dech (rozuměj finance) a ke konci tisíciletí začal svou těžce vydobytou pozici na andaluském pobřeží ztrácet. Vše vyvrcholilo jeho nuceným odchodem z pozice starosty Marbelly v roce 2002 – v rozhodujícím soudním procesu byl totiž odsouzen k zákazu vykonávaní veřejných funkcí na dobu dvaceti let.

Jesús Gil – fotbalový boss
Jesús Gil byl už od dětství velikým fanouškem Atlética Madrid a nikdy se netajil svou velkou láskou k tomuto klubu. Vítězství v prezidentských volbách Los Colchoneros v roce 1987 tak pro něj znamenalo doslova splnění toho nejkrásnějšího snu. Zároveň Gil odkoupil velkou část akcií klubu, a stal se tak majoritním vlastníkem. Fanoušci Atlética zoufale toužili po úspěších a trofejích a Gil měl velké plány na to, jak Atlétům jejich přání splnit.

Okamžitě začal s důkladnou přestavbou celého klubu – od kádru, přes trenéry až po vedení –, na fotbalovém trhu se pak nebál utrácet obrovské částky za hvězdné hráče. Výsledkem tohoto snažení sice bylo vítězství v Copě del Rey v sezoně 1990/91 a její následné obhájení o rok později, fanoušci i Gil sám ale chtěli více – chtěli se stát nejlepším klubem Španělska, získat ligový titul. Tomuto cíli bylo Atlético nejblíže v sezone 1991/92, kdy skončilo druhé s desetibodovým odstupem za Cruyffovou Barcelonou.

Vítězství v lize se pro Gila pomalu stávalo spíše posedlostí než pouhým cílem. Nesnášel porážky a nebál se to dávat hráčům i trenérům jasně najevo. Hlavní kouče ostatně střídal jako na kolotoči. Jeho impulzivní chování nejlépe dokumentuje případ oblíbeného kouče Luise Aragonése, který i přes výše zmíněné úspěchy z předchozích sezon skončil okamžitě po vyřazení Atlética Madrid Barcelonou z poháru po ostudném dvojzápase s celkovým skóre 0:11.

Gilova finančně náročná klubová politika navíc nepřinášela očekávané úspěchy, a klub tak musel začít šetřit. Součástí úsporných opatření bylo i uzavření mládežnické akademie Atlética, což vyústilo ve ztrátu skvělé generace, která začátkem devadesátých let válcovala všechny své konkurenty. Největším takto ztraceným talentem byl bezpochyby Raúl González Blanco, který následně zamířil k největším rivalům z Realu, kde se zapsal mezi legendy královského klubu i světové kopané. Navíc i s výsledky samotného Atlética to šlo z kopce – v sezoně 1994/95 se klubu jen tak tak podařilo v posledním kole zachránit prvoligovou příslušnost.

V létě roku 1995 tak přišla další velká obměna týmu. Na místo hlavního trenéra nastoupil úspěšný srbský lodivod Radomir Antić, který doplnil už tak hvězdný kádr (čítající například Caminera, Diega Simeoneho nebo Kika Narváeze) o Milinka Pantiće nebo Ljuboslava Peněva a který konečně po dlouhých devatenácti letech dovedl Atlético Madrid k vytouženému ligovému prvenství. Jako třešničku na dort přidal ještě vítězství v domácím poháru, a Los Colchoneros tak mohli slavit double, vůbec první ve své dlouhé a bohaté historii. Jesús Gil tak konečně vystoupal na fotbalový Olymp a splnil sen všem Atlétům, včetně sebe samého.

Ani trofej pro nejlepší španělský klub však Gilovi nestačila – nyní chtěl z Atlética udělat i nejlepší klub v Evropě. Nutno říci, že touha po evropském poháru se pro něj stala stejnou posedlostí, jakou bylo předtím ligové prvenství. Gil proto znovu těžce utrácel a v příštích letech do Atlética přicházela taková esa světového fotbalu jako byli Juan Esnáider, Christian Vieri nebo Juninho Paulista (mezi nimi i český fotbalista Radek Bejbl), na lavičce se pak vystřídali například Claudio Ranieri nebo Arrigo Sacchi. Úspěchy však ne a ne znovu přijít, výsledky Los Colchoneros měly naopak spíše sestupnou tendenci.

Vše pak vyvrcholilo v sezoně 1999/2000. Gilovo impérium, které se už tak utápělo v obrovských problémech (které jsem zmiňoval výše), dostalo další velkou ránu – tentokrát se jednalo o daňové úniky a zpronevěru peněz z kasy samotného Atlética Madrid. Jesús Gil byl tedy nucen v polovině sezony odstoupit a klub převzala prozatímní rada jmenovaná státní vládou.

Už v té době se Atlético pohybovalo v pásmu sestupu a celým tímto incidentem ještě zhoustla tmavá atmosféra uvnitř klubu. Madridský klub se sice na jaře ještě pokusil zachránit starý známý Radomir Antić, ale ani on nedokázal odvrátit nejhorší. Atlético tak poprvé po šestasedmdesáti letech spadlo do Segunda División.

V létě 2000 soud zprostil Gila všech obžalob, a ten se tak vrátil do svého prezidentského úřadu. Atlético Madrid se ale nacházelo úplně na dně, jeho fanoušci byli zdrceni. Jesús Gil se ale nevzdával a byla to právě jeho nezdolná vůle, která všem Atlétům dodala víru v lepší zítřky. V první sezoně v Segundě sice Atléticu těsně unikl postup zpět mezi španělskou elitu, v té následující už ovšem pod vedením oblíbeného Luise Aragonése slavili návrat do Primery.

Během další sezony ale začal mít Gil problémy se srdcem a na jejím sklonku oznámil: „Končím. Chci mít konečně klid.“ Pomyslnou prezidentskou štafetu předal svému příteli Enrique Cerezovi, klub však de facto zůstal v rukou Gilovy rodiny (stávajícím šéfem Atlética Madrid je koneckonců Gilův nejstarší syn Miguel Ángel Gil Marín).

Jesús Gil však zůstal své celoživotní lásce Atléticu Madrid věrný a i přes doporučení doktorů, kteří se báli o jeho slabé srdce, nadále navštěvoval jeho zápasy. Čtrnáctého května roku 2004 ale jeho srdce, bijící celý život pro Atlético Madrid, zatlouklo naposledy. Zemřel tak muž, který se stal symbolem úspěchů i neúspěchů Atlética Madrid, muž, který by za Atlético položil život.

Televizní zpráva k Gilově úmrtí:

Krátký portrét Gilova života obsahující záběry z oslav s fanoušky a pohřbu:

Řekli o něm

„Život bez něj už nikdy nebude stejný. On byl symbolem Atlética.“ – Radomir Antić, bývalý trenér Atlética Madrid

„Jesús by byl schopen vzít vás na projížďku svým Ferrari a vyhodit vás z něj za stokilometrové rychlosti. Další den by vám ovšem poslal pugét růží a dlouhý dopis, ve kterém by psal, jak moc je mu líto, co se předchozího dne stalo.“ – César Luis Menotti, bývalý trenér Atlética Madrid

Gilovy slavné výroky
„Každý den musím bojovat o holou existenci Atlética Madrid. Tohle je totiž město, kde je 80 % žurnalistů na straně Realu Madrid.“

„Španělská liga je zmanipulovaná soutěž. Všichni rozhodčí nadržují Realu a Barceloně.“

„Raději bych se bavil se svým koněm než s nějakým novinářem. Ostatně to je i důvod toho, proč mi říkají Caligula.“

„Jak se mi líbil výkon hráčů? Zasloužili by zpátky domů plavat, ne letět.“ – po porážce na hřišti UD Las Palmas

„Mojí velkou chybou bylo to, že jsem s hráči zacházel jako s lidmi.“

„Vyhodit trenéra je pro mě jako dát si pivo. Klidně jich můžu vyhodit dvacet za rok. Klidně i sto.“

„Je to teplouš.“ – o francouzském rozhodčím Michelu Vautrotovi

„Jsem horší než Hitler.“

„Kosecki je žoldák a imbecil, čím dříve vypadne, tím lépe. Co v Atléticu dokázal? Kolik dal gólů? Ať si vezme peníze a táhne.“ – o bývalém útočníkovi Atlética Madrid Romanu Koseckém

„Vzal bych pistoli a střílel.“ – na adresu hráčů Atlética po dalším nepovedeném výkonu

„S Gibraltarem bych to vyřešil velmi jednoduše. Prostě bych tu blbou bránu vyhodil do povětří.“

„Aupa Atléti!“

Komentáře (3)
  1. Měl jsem ho rád. Byla to ta správná persona, která tomu dávala říz *DEVIL*

    • Pošpinil celý klub a urobil mu hanbu. Odvtedy sa to s Atlético vezie. Mafián skurvený. Keby celá rodina Gilová už dala ruky preč od nášho milovaného klubu. Klub by mali viesť viesť bývalí hráči ako je to v Bayerne, alebo aspoň mať na starosti športovú stránku klubu. Hoci obchodnú a marketingovú nie. To zrobili so Simaom, ako sa nim rozlúčili, Forlánom, tak to nemá chyb toto. Naše vedenie si neváži nikoho. Títo hráči urobili pre náš klub dosť.

      • na druhou stranu – starej gil opravdu pro klub dejchal, kdezto mladej ho ma jako pracku na prachy. ja mam ke starymu gilovi nebyvale ambivalentni vztah – je to pro me takovej polomytickej hrdina a obdivuju ho, ale zaroven ho nenavidim za to, jak klub znicil. holt hrdina i psanec…


Komentáře

No trackbacks yet.