Atlético Madrid CZ/SK

Jak jsem fandil mezi vozíčkáři aneb výlet do Glasgow

01/12/2011 18:59 // Sebyk // 735 zobrazení

Když se na začátku září rozhodla komise UEFA vyslyšet stížnost Celticu Glasgow a na jeho popud za neoprávněný start hráčů diskvalifikovat švýcarský FC Sion, začal se v mé hlavě rodit ďábelský plán. Klub ze země helvetského kříže totiž ve skupině I – kam bylo mimo jiné nalosováno i Atlético – nahradil právě skotský velkoklub. Vzhledem k tomu, že v tuto chvíli jsem studentem University of St Andrews, vzdálené od Glasgow nějaké dvě a půl hodinky jízdy autobusem, bylo jasno – na utkání mezi Celticem a Atléticem se pojedu za každou cenu podívat, a konečně tak uvidím hrát klub svého srdce na živo.

Určené datum zápasu na skotské půdě bylo však stanoveno až na 30. listopadu a vyřazení Sionu navíc začaly provázet silné kontroverze, což mě přinutilo realizaci mého plánu dočasně odložit. Na začátku listopadu však již bylo jasné, že Celtic ve skupině I nadobro zůstane a utkání mezi Skoty a Atléty se uskuteční v předem daném termínu. Navíc jsem s potěšením zjistil, že na 30. listopadu připadá svátek sv. Ondřeje a moje univerzita má volno. Vyhnul jsem se tak i komplikacím s přesouváním práce v laboratořích, které by mě jinak ve středu neminuly.

Po obtížném, ale vítězném boji se systémem prodávání vstupenek na stránkách Celticu jsem pomalu začal hledat spojení do Glasgow, cestu na stadion a promýšlet a dolaďovat další detaily plánovaného výletu. Celý listopad nakonec vzhledem k nabitému režimu ve škole utekl jako voda a tolik vyhlížené datum se naplnilo. Ráno 30. listopadu jsem nabral směr Edinburgh, kde jsem se zastavil na oběd s tamějšími kamarády a přesedl na přímou linku do Glasgow.

Už jen samotný nástup do autobusu mi přichystal jedno příjemné překvapení – nejhlasitějším jazykem ve voze byla jednoznačně španělština. Bohužel pro mě se nejvíce linula z úplně odlišné strany autobusu, než na které byla moje místenka, zamilovaný španělský páreček na sedadle přede mnou se mi pak nechtělo příliš rušit. Alespoň jsem si tak mohl v denním tisku přečíst komentář k nadcházejícímu zápasu, který zmiňoval „brutální“ počínání Atlética v nedávném derby s Realem a dával jej do souvislosti s nechvalně proslulou bitvou mezi Celticem a Atléticem z roku 1974.

Cesta do největšího skotského města utekla jako voda, při příjezdu se však naskytla první komplikace včerejšího večera – z neznámých technických důvodů končila moje linka na odlišném nádraží, než původně měla. S něčím takovým jsem samozřejmě nepočítal a moje mapička Glasgow vytištěná z Google Maps už vůbec ne. Už už mě zaléval studený pot, ochotný řidič autobusu mě však uklidnil slovy, že „moje“ nádraží se nachází slabou čtvrthodinku pěšky stejným směrem jako centrum a posléze i stadion.

Po opuštění autobusu jsem se tak mohl začít vesele družit se skupinkou španělsky mluvících Atlétů, nečekaným problémem se však ukázala být jazyková bariéra a zjevná neochota Španělů mluvit anglicky. Zprvu se na mě – zubícímu se od ucha k uchu a říkajícímu „Atléti“ – koukali s lehkou nedůvěrou, když však pochopili, že patřím k nim, pustili jsme se do lámané konverzace. Definitivně se mi podařilo získat si je slovy „Republica Checa“, po kterých se po tvářích jednoho z nich rozlil široký úsměv, načež z něj vypadlo „Tomáš Ujfaluši!“. Kdo by to byl čekal, že?

Jeden z nich mi pak dokonce přátelsky nabídl cigaretu značky Ducados a já – abych neurazil – jeden „dukát“ vděčně přijal. Posléze se mě (pravděpodobně) snažili přemluvit, abych si s nimi vzal taxíka na stadion – bylo jich totiž pět, a do jednoho vozu se tedy nevešli. Mně se však nechtělo utrácet a navíc jsem si prohlédnout centrum Glasgow, jejich nabídku jsem tak s povděkem odmítl a se slovy, že se snad uvidíme na stadionu a následným „Aúpa Atléti!“, jsem je zanechal jejich vlastnímu osudu.

Svého rozhodnutí jsem však začal velmi brzy litovat. Krátce nato, co jsem opustil autobusové nádraží a vydal se směrem do Celtic Parku, totiž začalo náhle a vytrvale pršet a aby toho nebylo málo, přidal se k tomu i silný vítr. Zkrátka klasické skotské počasí, ve kterém je vám i ten sebelepší deštník slušně řečeno na dvě věci. Zachumlal jsem se proto do své zimní bundy a smířil se s vědomím, že na stadion nedorazím suchý. Lehce jsem se pak pousmál, když jsem po cestě míjel partu v červenobílém, která ve vichřici zápasila se svým deštníkem. Život ve Skotsku vás zkrátka naučí.

Ono „druhé“ nádraží jsem nakonec našel překvapivě rychle a bez problémů, silný déšť navíc postupně ustával a brzy jsem se dostal do centra samotného Glasgow. Musel jsem konstatovat, že navzdory tomu, co se o „industriální perle“ Skotska vypráví, je to překvapivě pěkné město, které jsem si sice narychlo, ale s chutí prohlédl. Po krátké turistické vložce jsem se však již konečně vydal směrem Celtic Park.

Jak jsem se postupně blížil k dějišti včerejšího utkání, začalo se ze tmy vynořovat stále více a více fanoušků v zelenobílých barvách, čas od času pak byla k zaslechnutí i španělština. Jeden ze Skotů, který vedle mě v tomto průvodu kráčel, se se mnou dal přátelsky do řeči a společně jsme rozebrali výhledy našich týmů do vzájemného utkání. Myslím, že ho velmi potěšil fakt, že výhru Atlética jsem za příliš pravděpodobnou nepovažoval. To už jsme ale byli u stadionu, kde jsme si navzájem popřáli hodně štěstí a rozdělili se.

On zamířil do prodejny vstupenek, kdežto moji pozornost upoutal opodál stojící fanshop. V něm jsem nakonec zakoupil památeční zeleno-červeno-bílou šálu k tomuto utkání, kterou jsem si okamžitě omotal kolem krku tak, aby byla vidět jen ta červenobílá část, a také malý dárek pro bratra v triku txapelduna. Začínalo se však pomalu schylovat k šesté hodině a začátku zápasu, proto jsem se vydal ke vstupní bráně do svého sektoru. Zde však nastala velká komplikace číslo tři – systém odmítal mou vytištěnou elektronickou vstupenku a já se nemohl dostat dovnitř.

Naštěstí se mě ujala překvapivě pohledná skotská pořadatelka a s ujištěním, že vše bude v pořádku a že dnes mají s tímto typem vstupenek problémy, mě odvedla do prodejny lístků. Tam jsem po několika otázkách a pár minutách čekání, které mi zkrátila konverzace se dvěma pohlednými Atlétkami, jež měly stejný problém jako já, obdržel lístek nový. A to doslova nový – z „technických“ důvodů jsem byl totiž přesunut přesně na opačnou stranu hřiště. Vzhledem k tomu, že jsem tak jako tak měl sedět poblíž půlící čáry a nová vstupenka mě posunula o něco blíže hrací ploše, jsem to nepovažoval za větší problém.

Do zahájení utkání v tuto chvíli zbývalo nějakých pět minut, standardním „Aúpa Atléti!“ jsem se tak rozloučil s Bibi a její kamarádkou, které bohužel zamířily k odlišnému sektoru, a doslova vystřelil ke své nové vstupní bráně. Tou jsem tentokrát ke své radosti bez problémů prošel, rychle našel svůj sektor a nakonec skoro přesně s úderem šesté hodiny s velkou úlevou dosedl na své designované sedadlo. Úlevu a radost však vzápětí vystřídal lehký šok a ironický úsměv – to když jsem si přečetl nápis na ceduli, která označovala můj sektor: „Celtic disabled supporters area“.

Rozhlédl jsem se kolem a vskutku – nacházel jsem se přímo uprostřed dvou řad plných vozíčkářů či jinak handicapovaných fanoušků v zelených barvách. Na realizaci spásné myšlenky urychleně si najít jiné místo již nebyl čas – hráči už byli na ploše, navíc bylo hlasatelem právě oznámeno uctění památky nedávno zesnulého legendárního velšského fotbalisty Garyho Speeda a mně přišlo poněkud neuctivé zrovna v tuto chvíli začít pobíhat kolem jako splašená kvočna.

Po minutě potlesku vestoje již začalo utkání a já se pomalu ale jistě smířil s tím, že první poločas prosedím na mně určeném sedadle. Rozhodl jsem se, že na sebe raději nebudu příliš poutat pozornost (i když co může být nápadnější než červená šála uprostřed zeleného lesa) a provokovat zdejší osazenstvo. Místo to koneckonců nebylo vůbec špatné – přímo naproti střídačkám, asi pět metrů od půlící čáry směrem na polovinu Atlética a dva metry od samotné hrací plochy. Měl jsem tak přehled o dění na celém hřišti a zároveň si mohl opravdu zblízka prohlédnout své červenobílé idoly.

Úvod zápasu začal velkou šancí Atlétů a stadion, na kterém se mohlo nacházet kolem třiceti až čtyřiceti tisíc diváků, jen zahučel. Otěže aktivity však posléze přebral hlavně Celtic a k mému štěstí se většina jeho útoků valila přes pravou stranu obrany Atlética, tedy přímo kolem mě. Zblízka jsem si tak mohl několikrát prohlédnout, jak řecký hromotluk Giorgios Samaras opakovaně školí legendárního komika Luise Amaranta Pereu. Právě po velké šanci obrovitého Řeka, kterou Courtois nějakých dvacet metrů ode mě reflexivně vyrazil, zahučel celý stadion znovu.

Neustále skandující kotel zelenobílých hnal své miláčky kupředu a i „moji“ vozíčkáři se ukázali být překvapivě náruživými fanoušky. Pokřiky se neustále snažili podporovat na levé straně Celticu hrající „Sammyho“ (Samaras) a „Joeyho“ (Ledley). Já jsem si však hlavně užíval fakt, že konečně vidím na živo hráče, které jsem léta vídával jen v televizi. Jen pár metrů ode mě se do vzduchu pověsila oválná hlava Luise Perey, o několik momentů později zavlál afro-účes Maria Suáreze – to když se mladý záložník vydal sprintem k bráně domácích. Po povedené kombinaci Atlética zase Gabi ukázal vztyčený palec Diegovi, člověk mohl občas zaslechnout i komunikaci mezi hráči – třeba když opět Gabi pochválil Salvia za povedený obranný zákrok.

Z mého snu mě po první čtvrthodince však lehce vytrhl déšť, který opět začal skrápět skotské Glasgow – mě a kolem sedící vozíčkáře nevyjímaje. Intenzita hry nabírala na obrátkách a po půl hodině utkání se stalo to, v co jsem od počátku toužebně doufal – Atlético se dostalo do vedení! Když se Ardova nenápadná rána zatřepotala v domácí síti, neudržel jsem se, extaticky jsem vyskočil ze svého sedadla a s rukama nad hlavou jsem si z plných plic zařval: „GÓÓÓL!“ To už jsem ale cítil v zádech ostré pohledy okolních fanoušků Celticu, které mě doslova probodávaly. Červenobílý vetřelec si tu v jejich sektoru pro postižené zvesela poskakuje a křičí „GÓÓÓL!“ zrovna když jejich tým prohrává.

S lehkým studem jsem se tedy usadil zpět na své sedadlo, zachumlal se do své bundy a pokusil se zmizet v tamějším zeleném lese. S potěšením jsem alespoň sledoval, že s gólem se probudil i kotel Atlética v jednom z protilehlých rohů, škoda jen, že jsem si nemohl dovolit si pořádně zaskandovat s nimi. Do konce poločasu jsem se snažil už moc „neprovokovat“, i když čas od času jsem se prostě neudržel. Jakmile rozhodčí odpískal konec prvního dějství, okamžitě jsem „Celtic disabled supporters area“ opustil a vydal se na prohlídku útrob stadionu. Tam na mě ze zdi koukaly novinové výstřižky z památných zápasů či podobizny legend klubu.

Pokusil jsem se rovněž proniknout do sektoru kotle Atlética, v tom mi však zamezila dvojice pořadatelů a policista. UEFA tento zápas bohužel opět označila jako rizikový. Rozhodl jsem tedy, že zaujmu strategickou pozici přímo mezi kotlem Atlética a Celticu, a pokusím se tak naplno si vychutnat atmosféru tohoto zápasu. Zpětně se za svůj nápad musím velmi pochválit.

Na mém novém místě, které se shodou okolností nacházelo přímo za bránou Atlética, totiž opravdu tekly vášně proudem – v dobrém slova smyslu. Mísili se zde Atléti, kterým se očividně rovněž nepodařilo dostat se do kotle, a přesila fanoušků Celticu. Obě strany se střídavě přidávaly ke skandování kotlů linoucímu se z obou stran. I já si tak konečně mohl se zhruba jednou či dvěma stovkami dalších z plna hrdla zaskandovat: „Atléti! Atléti!“ Atmosféra to byla neskutečná – pro člověka odkojeného českým fotbalovým prostředím něco naprosto neznámého a nepochopitelného.

Zhruba po hodině hry navíc zelenobílý kotel spustil hlasité chorály, které se během chvíle linuly celým stadionem, můj sektor nevyjímaje. Ten zvuk bubnů a chorálů ve vás probouzí něco nepopsatelného, měl jsem chvílemi skoro až nutkání se k těm zpěvům sám hypnotizovaně přidat. Jak se navíc povzbuzování stupňovalo, začal se celý stadion neustálým skandováním fanoušků třást, což celé atmosféře dodávalo úplně nový rozměr. Nevím, jak to pořádně popsat. Prostě nádhera!

O několik minutek později bylo před „mojí“ brankou pořádně rušno, když Courtois skvělým zákrokem vytěsnil přímák Korejce Ki nad bránu. Musel jsem se však rozesmát, když vedle mě sedící fanoušek Celticu k tomu poznamenal: „That fuckin‘ Curtis is a pretty good goalie…“ Znalost frankofonních jazyků zkrátka nikdy nepatřila k příliš velkým doménám Britů. O několik sekund později mi však již do smíchu tolik nebylo. Z následného rohového kopu totiž ve skrumáži těl dopravil Gary Hooper míč do sítě a celý stadion explodoval v zelenobílé radosti. Ta se však vzápětí změnila v pískot – postranní totiž odmával ofsajd.

Krátce nato se na hřiště konečně dostal Radamel Falcao, a já tak na vlastní oči konečně viděl jednoho z nejdražších hráčů historie. Při jedné z následných standardek jsem se musel navíc smát, když Kolumbijce na hřišti jako člena své „crew“ přivítal „secret handshakem“ Mario. Zbytek zápasu jsem si už jen v podstatě vychutnával úžasnou atmosféru, chorály fanoušků Celticu, kteří zoufale hnali své miláčky za kýženým vyrovnáním i občasné „Atléti! Atléti!“, které však pokaždé následoval silný pískot z opačného rohu.

I přes závěrečný tlak Skotů Atlético nakonec vedení udrželo a já mohl spolu se dvoustovkou dalších Atlétů extaticky slavit vítězství, které nás posunulo do vyřazovacích bojů Evropské ligy. Po závěrečném hvizdu mi vedle sedící fanoušek Celticu upřímně pogratuloval a potřásl rukou, jeho holohlavý kamarád mě dokonce přátelsky poplácal po zádech. Celý zápas zkrátka probíhal v sice vášnivé, ale velmi přátelské atmosféře. Oběma jsem tedy na oplátku řekl, že doufám, že v posledním zápase Celtic porazí italské Udine a do jarních bojů se podívají také, s čímž jsme se s úsměvem rozloučili. Ještě jsem stihl obligátní závěrečnou děkovačku, pak jsem však již musel pospíchat zpátky na nádraží.

Potřeboval jsem totiž stihnout zpáteční autobus do St Andrews, který kdybych zmeškal, tak se ten den domů již nedostanu. K mému štěstí mi cestu na nádraží opět komplikoval hustý déšť a silný vítr, s vypětím všech sil se mi však po maratónském běhu nakonec přece jen podařilo spojení stihnout. Cestou zpátky jsem si pak v autobuse vychutnával opojné pocity vítězství a říkal si, že tenhle výlet stál jednoznačně za to.

Komentáře (10)
  1. *THUMBS UP* solidní vyprávění..

  2. Parádní článek *BRAVO* snad se mi taky jednou poštěstí vidět Atletico na živo, snad 2013 v Brně :D

  3. paradní článek, přečteno s úsměvem :)

  4. super report a zazitok!!! *BRAVO*

  5. Já chci takyyy :D To prostě muselo být něco úžasného…a ještě ten styl, jakým’s to napsal, úplně jsem se vcítil do té atmosféry, aaaach *GIRLINLOVE* Normálně o tom natoč film, ten disabled sector a radování v něm z gólu naprosto nemají chybu *ROFL* a secret handshake, ten bych chtěl vidět :D

  6. jsem rad, ze se reportaz libila :-[

  7. paraaada sebo *THUMBS UP* vyborny clanok *BRAVO*


Komentáře

No trackbacks yet.