Atlético Madrid CZ/SK

Fernando Torres: Cesta tam a zase zpátky

25/01/2015 20:45 // Andres // 1 330 zobrazení // zdroj: fernando9torres.com, theguardian.com, estoesatleti.es, forzaatleti.com, Torres: An Intimate Portrait of the Kid Who Became King, dailymail.co.uk, wikipedia.org, insidespanishfootball.com, babb.telegraph.co.uk, mirror.co.uk

Fernando Torres v průběhu věkůKruh se uzavřel. El Niño se konečně vrátil tam, kde to všechno začalo. Asi každý si však představoval, že se do Atlética Madrid vrátí v úplně jiné pozici. Dohrát úspěchy ověnčenou kariéru a v červenobílém dresu se s úsměvem na rtech rozloučit s fotbalovým světem. Místo toho se vrací jako zlomený muž, kterému už v kariéře mnoho jiných možností nezbylo. Má vůbec za současného stavu týmu co dát? Nevyženou jej nově nabité fotbalové ambice dříve krizí zmítaného klubu i ze svého milovaného domova do úplného zapomnění? Anebo se tentokrát naplní naděje všech optimistů a Torres v červenobílém znovu pookřeje? Odpověď si třeba každý nalezne sám v toulkách jeho minulostí.

 
Manolo Briñas s mladým Fernandem

Manolo Briñas s mladým Fernandem

Pojďme na to hezky od začátku. Fernando José Torres Sanz, rodák z Fuenlabrady ležící na jižním předměstí Madridu, se do Atlética Madrid dostal v roce 1995, kdy mu bylo 11 let. Poté, co během jediné sezóny nastřílel za lokální klub A.D. Rayo 13 celkem 55 branek, mu byly nabídnuty testy v canteře Los Colchoneros. „Dej mu 10 bodů z 10 a ještě k tomu přičti dva. Dej mu 12 z 10!“ vzpomíná na svá slova kolegovi na testech Manolo Briñas. Nikdy předtím ani potom žádný jiný hoch u Briñase, který se věnoval začínajícím fotbalistům fotbalistům v Atléticu Madridu už od 70. let, takové známky nedosáhl. „Nemohli jsme si nevšimnout jeho fantastického zrychlení. Každému obránci prostě utekl,“ vyzdvihuje tehdejší kvality El Niña muž, který objevil pro svět Torrese.

Právě Atléticu Torres odmalička fandil. Bodejť by taky ne, červenobílým Colchoneros fandila celá jeho rodina a jeho otec a dědeček jej často brali na zápasy na stadionu Vicenteho Calderóna. „Můj dědeček byl zvláštní případ. Popravdě řečeno, fotbal jej sotva zajímal, ale když přišlo na Atléty, dokázal být velmi vášnivý. Pořád mám před očima, jak bez přestávky dokázal vysvětlovat, co pro něj znamená být fanouškem Atlética Madrid,“ píše Torres na svých oficiálních stránkách.

Torres s Gabim v kategorii Juvenil

Torres s Gabim v kategorii Juvenil

V canteře Los Colchoneros jeho hvězda stoupala strmě vzhůru. Lámal jeden klubový rekord v počtu vstřelených branek za druhým, ve 14 dotáhl Atlético k vítězství ve velmi prestižním Nike Cupu a sám byl zvolen nejlepším hráčem Evropy do 15 let. Už v 15 letech držel Torres ve svých rukou svůj první profesionální kontrakt a začínal trénovat s prvním týmem. Upozornil tak na sebe i ostatní kluby. Rodinu Torrese oslovil skaut Arsenalu, to největší nebezpečí však číhalo přímo za rohem. „Musel jsem být pořád s ním. Byl jsem jeho stínem, kdykoliv jsme jeli na nějaký větší turnaj, jelikož všichni měli obavy, že nám jej Real Madrid přetáhne,“ uvedl v rozhovoru opět Briñas. Naštěstí se tak nakonec nestalo. Torres všechny nabídky Realu vehementně odmítl.

Díky čemu ale Fernando vyčníval nad drtivou většinou fotbalistů své věkové kategorie? „V rodině se dědila ohromná tělesná konstrukce (jeho bratr měl v 15 letech 190 cm). Měl svaly jako sprinter, byl rychlý, technicky zdatný, chytrý, hladový po vítězství a pořád se chtěl zlepšovat. Byl také silný mentálně. Svou sílou ducha mi vždy připomínal Raúla,“ popisuje tehdejší kouč El Niña Abraham García – trenér, kterého Torres označuje za toho nejdůležitějšího ve své kariéře. Fernando zářil i na mezinárodní scéně, kde zažil zejména nezapomenutelné Mistrovství Evropy do 16 let v roce 2001. Tam se stal nejlepším střelcem, autorem vítězného gólu ve finále a po zásluze byl také vyhlášen nejlepším hráčem šampionátu. Torres byl připraven na další velký okamžik…

27. května 2001 se zrodil idol. Okolnosti nepovolily Torresovi přirozený přechod z mládežnického fotbalu do toho dospělého. Torres tak neodehrál jediné utkání za rezervní týmy Atlética. Dětství El Niña skončilo toho dne. Vysoký, pihatý blonďák s číslem 35 na zádech střídá v 64. minutě zápasu s Leganés Luqueho.Fernando Torres slaví svůj první gól v kariéře Bylo mu 17 let, 2 měsíce a 1 týden, čímž se stal tehdy druhým nejmladším debutantem v prvním týmu. O týden později už střílel svůj první gól. Dalo by se říct, že Fernando Torres byl na správném místě v tu nejhorší možnou chvíli. Tedy alespoň pro Atlético Madrid. Jeden z historicky nejúspěšnějších španělských celků jen 4 sezóny poté, co získal svůj devátý ligový titul, sestoupil a nyní se plácal v bahně jménem Segunda División. Další obrovská rána přišla, když se Los Colchoneros z tohoto malého pekla nedostali na první pokus. Postup zpět mezi elitu jim při Torresově debutové sezóně proklouzl mezi prsty jen o skóre.

Klub se tedy zmítal v chaosu a hledal jakoukoliv cestu ven. Postup nebyl cílem, jen startovním bodem k reorganizaci klubu a navrácení zašlé slávy. Management se rozhodl vsadit vše na hvězdičku nadějného odchovance, který se díky svému původu z rodiny Atlétů jevil jako prototyp budoucího idola. Brzy se začalo všechno točit jen okolo mladého Torrese. Fernando se stal v podstatě jedinou tváří mužstva a mluvčím celého týmu. Dlouho tak na sebe nenechala čekat ani kapitánská páska. Tu mu svěřil Gregorio Manzano v roce 2003, na začátku Niñovy teprve třetí kompletní sezóny. Věk 19 let, 5 měsíců a 11 dní dodnes zůstává rekordem, Torres se stal nejmladším kapitánem v historii klubu. Definitivně tak vzniká rovnice Atlético Madrid = Fernando Torres a naopak. Jak roky běžely, Torres střílel jeden gól za druhým. Každou sezónu po návratu Atlética do první ligy se stal s dvouciferným zápisem klubovým nejlepším střelcem, dvakrát by získat tehdy neudělovanou Trofeo Zarra pro nejproduktivnějšího Španěla v La Lize. Los Colchoneros Torrese zbožnovali.

Simeone a Fernando Torres bok po boku Torres s mladým KokemFernando Torres slaví s GabimFernando Torres a Mario Suárez

 

Fernando Torres se v klubu potkal s několika lidmi, kteří zde působí neustále

Vše ale nebylo tak růžové. Už tehdy dokázal blonďatý útočník velmi často zahodit takřka nemožné. Zazlívali mu to zejména fanoušci španělské reprezentace, jejichž přízeň si musel získávat velmi dlouho. „Klasický Torres,“ říkávali, když po perfektním uvolnění jemu typickém poslal míč zcela mimo tři tyče. Jiný problém vyvstal na klubové scéně. Atlético Madrid se nedokázalo vrátit tam, kde bylo před sestupem. Až zarážející nekonzistentnost, kterou byli Rojiblancos tehdy nechvalně proslulí, srážela tým plný zajímavých jmen na pozice někde ve středu tabulky. Torres si moc přál probojovat se s klubem do finále Copa del Rey a do evropských pohárů, to mu však vždy uniklo. Nejblíže byl v sezóně 2003/04, kdy tým nedosáhl na šesté místo zaručující účast v Poháru UEFA jen díky horšímu vzájemnému utkání se Sevillou. Místo toho na Atlético zbyl jen pohár Intertoto, kde poté, co tým málem neuspěl ani v úvodním kole s Tescomou Zlín, zůstalo Atlético nakonec opět jen před branami Poháru UEFA, když selhalo v penaltách finálového utkání Intertota s Villarrealem.

Torres bezmocně přihlíží debaklu proti Barceloně

Torres bezmocně přihlíží debaklu proti Barceloně

Pomalu se začalo ukazovat, že Atlético Madrid se s Fernandem Torresem jako svým středobodem, kolem něhož bylo mužstvo vystavěno, dál neposune. I pro Španěla nastával čas učinit další krok v kariéře. Vedení klubu sužovaného finančními potížemi každé přestupové období bojovalo s pokušením pro fanoušky téměř nemyslitelného – prodej klubové ikony. Za peníze z prodeje mohlo Atlético získat i tři výborné hráče a vybudovat tak konečně vyrovnaný kádr. V průběhu sezóny 2006/07 management přeci jen podlehl a požádal Torrese, aby naslouchal nabídkám. „Když mi bylo 24, uvědomil jsem si něco strašně těžkého. Musel jsem opustit Atlético, aby klub mohl dále růst. Byl to nejtěžší okamžik v mé kariéře,“ hodnotil Torres zpětně. O nabídky neměl El Niño nikdy nouzi. Dlouhodobý zájem jevila například Chelsea, která se Torrese snažila získat už v roce 2003, okolo útočníka kroužil i Newcastle nebo dokonce Real Madrid. Idol všech Colchoneros ale vábením obdivuhodně dlouho odolával. Neztrácel motivaci ani tehdy, když jeho klub už zjevně nedostačoval jeho ambicím. Byl to prostě jeho domov.

Zlom údajně přišel až na samotném konci sezóny, kdy Atlético Madrid doma utržilo debakl od Barcelony 6:0. „Raději prohrát, než aby Real Madrid získal titul,“ neslo se poraženecky fanoušky a stadion Vicenteho Calderóna dokonce slavil branky hostů. Ostuda. Tohle nejsou Atléti, o kterých mu dědeček vyprávěl. Tohle nejsou Atléti, o kterých snil, ba ani klub, do kterého se zamiloval. Obraz zlomeného Torrese, který nemohl s výsledkem nic udělat, navždy zůstane v paměti některých fanoušků. Když pak přišla nabídka Rafy Beníteze připojit se k jeho projektu v Liverpoolu, nakonec přijal. „Věřím, že to není sbohem, ale na shledanou. V mé hlavě bude vždy myšlenka na návrat,“ loučil se tehdy Torres.

Fernando Torres Signs for LiverpoolV létě roku 2007 se Torres vydal vstříc nové výzvě za kanálem La Manche, Atlético Madrid posílilo na všech postech. Rozdělení nerozlučného spojení bylo novým impulsem pro oba jeho články. Los Colchoneros hned první sezónu bez své ikony nakročili k evropským úspěchům, z Torrese se v Anglii stala hvězda prvního formátu. Svůj první gól v novém dresu dal (symbolicky, jak se později ukázalo) Chelsea a nastartoval gólostroj, jaký dosud nepředvedl. Brzy také nasázel svůj první hattrick v dospělém fotbale. Vlastně první sezónu v červeném dresu nastřílel hned 3! Jeho brankový zápis se nakonec zastavil až na čísle 33. Hlavně ale konečně okusil chuť Ligy mistrů. V nejprestižnější evropské soutěži dokráčel s klubem až do semifinále, kde Liverpool po prodloužení vyřadila Chelsea. Celkově si ale Torres neměl moc na co stěžovat. V klubu vytvořil letální duo se Stevem Gerrardem, stal se miláčkem fanoušků. Díky jižanské kolonii, kterou tady Rafa Benítez vytvořil, se stále cítil jako doma. „Ani tady neprší tak často, jak byste si mysleli,“ popisoval Torres svou spokojenost. To nejlepší ten rok ale teprve mělo přijít. Po zklamání na Mistrovství světa v roce 2006 chtělo Španělsko se silnou generací konečně zlomit své prokletí – téměř půlstoletí čekala La Roja na trofej. Poté, co trenér Aragonés z nominace vynechal stárnoucího Raúla, ležela velká tíha zodpovědnosti právě také na Torresovi. El Niño nehrál na turnaji svůj nejlepší fotbal, to ale všem vynahradil ve finále. „Předtím, než jsme vystoupili na hřiště stadionu Ernsta Happela, mi Luis Aragonés řekl, že dnes dám dva góly. Skoro se trefil.“ Fernando jedinou brankou rozhodl závěrečný zápas turnaje a vstoupil do dějin. Zlato!

Tři králové roku 2008

Tři králové roku 2008

Za oslňující výkony v roce 2008 byl oceněn třetím místem ve Zlatém míči i v anketě Fotbalista roku, kde v obou případech skončil za Lionelem Messim a vítězným Cristianem Ronaldem. Místo dalšího vzestupu ale přišla zranění. Ta mu zamezila nastoupit i proti svému milovanému Atlética, na které Liverpool narazil ve skupině Ligy mistrů a o sezónu později také v semifinále úvodního ročníku Evropské ligy, který Los Cochoneros nakonec vyhráli. Přestože si Torres ve své druhé i třetí sezóně v Británii i přes zranění zachoval solidní poměr vstřelený gólů na počet odehraných minut (164, resp. 112), a dál tak platil za spolehlivého kanonýra, Liverpool opět nedosáhl ani na jednu trofej. Obzvlášť pak sezóna 2009/10 dopadla v součtu vůbec naprosto katastrofálně. Reds nejprve vypadli z poměrně lehké skupiny Ligy mistrů, brzo se poroučeli brzo i z domácích pohárů. Další rána přišla, když si Torres na jaře vážně poranil koleno. Sotva se pak zotavil, přišlo zranění toho samého kolene a menisku. Někteří říkají, že tohle bylo zlomovým bodem v Torresově kariéře. Díky operaci přišel o část toho, v čem nejvíc vynikal – bleskové zrychlení. Zatímco se útočník snažil dát dohromady na letní Mistrovství světa, Liverpool bez něj ubojoval jen sedmé místo v lize, nejhorší výsledek za posledních 10 let klubové historie. The Reds najednou začínali připomínat takové španělské Atlético Madrid – klub, který žil více z historie, než aby dokázal naplnit své ambice. Vedení Reds došla trpělivost s Rafou Benítezem, odešel i kamarád El Niña v kabině, Javier Mascherano.

V Jižní Africe přišla alespoň částečná náplast na nepovedenou sezónu. Torres sice po zranění bez herní praxe nebyl základním kamenem sestavy Španělska, která měla dobýt Mistrovství světa, ani jednou neodehrál celých 90 minut, nevstřelil ani jednu branku, v nastavení finále ale byl ve správný čas na správném místě a v podstatě založil akci, která rozhodla o mistru. Jeho nepřesný centr na Iniestu rozhodil obranu Nizozemců, odražený míč už pak přes Fàbregase doputoval k Iniestovi, který propálil Stekelenburga a Španělsko mohlo pomalu slavit.

Zpátky v Liverpoolu na Torrese čekal nový trenér Roy Hodgson a jeho projekt, který už méně sázel na jižany.  Klub i nadále ale jen pokračoval v úpadku započatém minulou sezónu a po 10 kolech se dokonce brodil v sestupových vodách. Ani Torres neprožíval moc vydařenou sezonu, ale to ještě netušil, že se s ním tehdejší problémy potáhnou možná až do konce kariéry. „Měl velké problémy s kolenem. Prodělal několik artroskopických zákroků a s určitostí mohu říct, že jeho koleno již není, co bývalo,“ řekl v interview Peter Brukner, který Torrese léčil v Liverpoolu. Podle něj Torres v roce 2010 svůj návrat uspěchal, navíc od sebe i přes dlouhou pauzu očekával hvězdný výkon. „Když se pak přidal k reprezentaci, byl přemotivovaný a Mistrovství světa pro něj bylo zklamáním, přestože si odvezl zlatou medaili. Vrátil se do Liverpoolu, ale byl frustrovaný, a myslím, že ztratil hodně sebevědomí. Testy ukázaly, že byl stále nejrychlejším hráčem Liverpoolu, takže Torres musel jen ztratit důvěru ve své fyzické schopnosti,“ popisuje Brukner, že vše bylo už tehdy jen o Torresově psychice.

Co se Torresovi dařilo za jakýchkoliv okolností, bylo ničit svými výkony Chelsea. Během 8 zápasů, které proti nim za Reds stihl odehrát, vstřelil Londýňanům 7 branek, přičemž poslední dva nasázel Blues právě na podzim roku 2010. To nakonec asi stačilo k přesvědčení Romana Abramoviče, majitele londýnského klubu, k podání další nabídky za svůj dlouholetý bod zájmu, ač v poslední době Torres stejně jako jeho klub uvadal. 27. ledna 2011 přistála vedení Liverpoolu na stole nabídka v hodnotě 40 milionů liber. Ta by zamítnuta. Torres, přestože ještě v létě zdůraznil své odhodlání zůstat, následující den předal managementu oficiální žádost o přestup. Nakonec v poslední den lednového přestupového termínu odchází za 50 milionů liber do Chelsea. Z hrdiny Anfield Road se rázem stal v očích fanoušků Liverpoolu zrádcem a žoldákem. V ulicích města The Beatles se hromadně pálily dresy El Niña. „Věděl jsem, že jsem idolem fanoušků Liverpoolu, ale už to nebylo to, co dřív. Klub se zmítal v chaosu. Pořád se mluvilo o různých projektech, ale vedení nemělo dostatek financí. Klub potřeboval čas, ale ten já nemám,“ okomentoval Torres svůj přestup.

Torresova nejpamátnější šancePokud Torresův příběh pořád ještě trochu zněl jako pohádka, tak tady definitivně končí. Místo, kde měl Španěl dosáhnout svých největších úspěchů, se stalo jeho osobním peklem. Čekalo se od něj okamžité střílení branek, místo toho měl Torres velké problémy zapadnout do stylu, jakým Blues hráli. První gól si nechal až na své desáté utkání v novém dresu. Když Španěl s notnou dávkou štěstí skóroval proti mizernému West Hamu, sesypali se na něj spoluhráči, jako kdyby právě vyhráli ve finále Ligy mistrů. Věřili, že konečně protrhl svou smůlu. Jak se jen mýlili. Do konce sezóny už další gól nevstřelil.

Do další sezóny vstupoval pod novým koučem Villasem-Boasem s čerstvými nadějemi. Branky ale opět nepřišly. Do paměti všech fotbalových fanoušků se Torres místo toho zapsal neuvěřitelným minutím prázdné brány Manchesteru United a jeho sebevědomí, které se zdálo být je největším nepřítelem, kleslo ještě níž. Když se v říjnu roku 2011 podílel dvěma brankami a jednou asistencí na kanonádě proti Genku v Lize mistrů, prohlásil Villas-Boas, že útočníkova sebedůvěra je zpátky. A tak Torres nerozvlnil síť až do března příštího roku.

Torres moc chtěl, ale do Chelsea zkrátka nedokázal zapadnout. Fernando byl stavěný a celou kariéru zvyklý na rychlý přechod do útoku a míče do náběhu. The Blues namísto toho spoléhali na nátlakový fotbal nebo nakopávané míče. Tlak na něj kladla pochopitelně i jeho cenovka, která z něj udělala vůbec ten nejdražší v rámci britských ostrovů. Kdysi šikovnému hráči nyní míč při každé příležitosti odskakoval nebo o něj dokonce sám zakopnul. Torres jakoby zapomněl hrát fotbal. Dostával se do šancí, které bylo těžší nedát než proměnit, ale Torres si to mohl nechat patentovat. Španělský útočník se tak stal maximálně hrdinou fanoušků videí fotbalových failů na YouTube. Ano, i sociální média sehrála své. Torres měl připomínku svých nezdarů před očima na každém kroku. Byl odsouzen k neustálému srovnání s tím, kým byl v dresu Liverpoolu a pod tímto tlakem se jeho fotbalový um hroutil.

Torres se svým dlouholetým parťákem ale i soupeřem Drogbou

Nikdy se nedokázal vymanit ani z obřího stínu Didiera Drogby, jehož snižující produktivitu měl naopak nahradit. Stárnoucí útočník z Pobřeží slonoviny měl podobná čísla jako Torres, přesto byl považován díky svému stylu hry za mnohem větší přínos pro tým a oprávněně. Cokoliv se Torresovi povedlo, bylo díky Králi Didierovi obratem zapomenuto. Například když Torres sprintem přes celý Camp Nou definitivně zajistil Chelsea účast ve finále Ligy mistrů, tam Drogba samozřejmě vybojoval prodloužení a sám vstřelil vítěznou penaltu. Vítězství v Lize mistrů ale nebyl Torresův triumf, zklamání, že nedostal důvěru v základní sestavě, bylo . „Měl jsem začít v základní sestavě. Cítil jsem, že to bude jeden nejlepších momentů v mé kariéře. Pak mi ale bylo řečeno, že začnu jen na lavičce. Cítil jsem strašné zklamání, možná to největší v mém životě,“ řekl tehdy Torres, kterému trenér Di Mateo nevěřil na penaltový rozstřel, a to takovým způsobem, že před ním v seznamu dalších v pořadí upřednostnil i zraněného stopera Cahilla. „Měl jsem spoluhráče, kterým bylo jedno, jestli tým vyhrál nebo prohrál, protože prostě nehráli a seděli na lavičce. Nikdy jsem nechtěl být taky takový. Ale jednoho dne jsem zjistil, že jsem skončil úplně stejně. Byl jsem z toho nešťastný, jelikož mi takový přístup nebyl vlastní,“ zpovídal se Torres v jiném rozhovoru.

El Niño byl přinucen postupně změnit styl své hry. Začal více pracovat pro tým, začal hrát více z hloubi pole, stal se komplexnějším útočníkem. Nakonec nehrál špatně. Pro tým byl zejména v mezihře přínosem. Všichni od něj ale čekali hlavně góly. Včetně jeho samého. V zakončení to ale pořád hrozivě skřípalo. Fernando na sebe kladl stále ty nejvyšší požadavky, a i když se mu povedlo vytvořit skvělou šanci, v jeho hlavě mu ji zcela vymazalo neproměnění jiné. O tom, že jeho problémy jsou z velké části v jeho hlavě, nebylo pochyb. „Má psychologický problém a jen Fernando ho může odemknout. Nesmí myslet na to, za jakou částku přišel. Musí se koncentrovat jen na hru, ne na střílení branek nebo vymýšlení gólových nahrávek pokaždé se dotkne míče,“ uhodil tehdy hřebíček na hlavičku trenér Di Matteo.

Porovnání prvních 100 zápasů v dresu Chelsea a Liverpoolu

Porovnání prvních 100 zápasů v dresu Chelsea a Liverpoolu

Další sezónu se konečně mohl vysvobodit ze svého komplexu méněcennosti, Drogba totiž v Londýně balil a chystal se na čínské dobrodružství. Torres byl konečně neohroženým hrotem č. 1. Ještě více do skoku mohlo být útočníkovi, když klub v listopadu oznámil, že novým trenérem týmu se stává Rafa Benítez. „Když ani ten neprobudí Torrese, tak už nikdo,“ říkalo se. Španělský lodivod ale pro Torrese nijak zvlášť neušil systém tak jako v Liverpoolu, a ten tak místo návratu na výsluní půl roku nevstřelil ligovou branku. Torres byl definitivně odepsaný. Svými góly sice dotáhl Chelsea za vítězstvím v Evropské lize, to však může klub takového formátu těžko považovat za větší úspěch. Beníteze vystřídal Mourinho a klub vyhlížel lepší zítřky. Torres však už do plánů Blues sotva zapadal. El Niño byl možná i připraven zkusit své štěstí jinde, se svou pověstí a svým platem však byl neprodejný. Na Stamford Bridge si protrpěl další mizernou sezónu, Mourinho nakonec radši sázel na veterána Samuela Eto’o. Po sezóně klub nad Torresem definitivně zlomil hůl a z Atlética Madrid přivedl na pozici prvního útočníka Diega Costu. Záda mu měl krýt navrátilec Drogba a na Torrese nezbylo místo. Chelsea dlouho čekala na alespoň trochu výhodnou nabídku za Španěla, o důvěře fotbalového světa v Torrese však svědčí i to, že to nejlepší, co našli, bylo dvouleté hostování v AC Milán, kdy Chelsea navíc přispívala více než polovinou na gigantickou Torresovu gáži.

Odchodem z Londýna měl Torres začít psát novou kapitolu na čistém listě. Na jeho hře se ale ani v Itálii nic nezměnilo. Čtyři roky daly zapomenout na to, jakou byl Torres extratřídou. Stalo se z něj prosté zboží s cenovkou. Jeho hodnota byla přesně vyčíslena při výměně za Cerciho, která konečně znamenala jeho vytoužený návrat na stadion Vicenteho Calderóna – AC Milán bude dalších 18 měsíců hradit Torresův plat ve výši 4 miliony euro, zatímco Atlético Madrid ušetří a zůstane mu k úhradě 2,2 milionu ročně Cercimu. Konečně je ale doma!

Když Torres v předposlední den roku 2014 přiletěl do Madridu, aby zpečetil svůj návrat, na letišti jej vítala zaplněná hala. Pár dní poté naplnil Fernando i stadion Vicenteho Calderóna při své prezentaci. V hlavním městě Španělska propuklo opravdové šílenství. Návrat ztraceného syna, návrat dlouholetého symbolu Los Colchoneros. Nedolehne tak na El Niña ještě větší tlak? Simeone jeho příchod uvedl hned na pravou míru. „Fernando rozhodně nepřichází jako nějaký zachránce. Nečekám od něj, že by od prvního dne začal podávat skvělé výkony – potřebuje čas, aby se adaptoval. Pak může být jeho příchod přínosem pro všechny strany.“ Jsou ale pravdu Torresovy výkony jen otázkou adaptace?

Mnozí z nás by rádi věřili, že ano. Zároveň však nikdo nemůže doufat v návrat „starého Fernanda“. To není možné už zkrátka jen biologicky. Torresovo zraněním sužované koleno nebo hamstringy už mu neumožňují hrát v takové rychlosti, která navíc byla jeho zcela hlavní předností.  A nejen to. Celé Torresovo tělo je mnohem více opotřebené než těla jiných jeho vrstevníků. To je dáno jeho velmi brzkým a rychlým vstupem do dospělého fotbalu. Hned ve své druhé sezóně za Atlético Madrid, kdy mu stále bylo jen 17 let, odehrál porci 37 utkání. Ve 22 letech měl na svém kontě už 204 zápasů, tedy porci, kterou jiní borci sbírají třeba i o čtyři roky déle. S nadsázkou tedy můžeme říct, že Torresovi z fotbalově-biologického hlediska táhne na 35, tedy roky, kdy fotbalisté končí svou profesionální kariéru. Samozřejmě se najdou i tací, kteří vydrží hrát 15 nebo i více let na velmi vysoké úrovni, ale to se dostáváme zpátky k Fernandovým zraněním a jeho stylu hry, který je, nebo aspoň byl založen na rychlosti. Vzpomeňme například Michaela Owena, který zažil podobně hvězdný start, jen aby jeho kariéra po sérii zdravotních potíží skončila prakticky ve 26 letech. I Torres zkrátka dosáhl svého vrcholu příliš brzy.

trajektorie počtu odehraných utkání a vstřelených branek

Kromě fyzické stránky je tady také Torresova pověstná psychika. O tom, kolik El Niño díky svým nezdarům i tomu, že se už nemůže tak spolehnout na své tělo, ztratil sebevědomí, které je pro klinické zakončování útočníků tak důležité, již bylo napsáno hodně. Torrese ničí jeho perfekcionismus. Ten samý, který jej v mládí dostal na vrchol, ho srazil na dno. Fernando od sebe čeká jen ty nejlepší výkony a kupící se nezdary v Chelsea jej dostávali čím dál víc do pasti svého ega, ze které se zatím nedostal. Receptem na Torresovu hlavu by přitom mělo být slevit ze svých požadavků. Jeden se logicky týká rychlosti, kterou pozbyl. „Když ztratíte svou rychlost, největším problémem je, že nemůžete dělat věci tak, jak jste byli zvyklí,“ řekl v rozhovoru o Torresovi olympijský vítěz ve sprintu Darren Campbell. Často tak můžeme vidět, jak Torres, zvyklý na své mrštné nohy, nyní nedokáže zkoordinovat ten samý pohyb, kterým dříve ladně zpracoval míč, a místo toho se mu zaplete pod nohama. „Začnete se tak snažit čím dál více, ale to je spíš kontraproduktivní. Abyste byli rychlí, je zapotřebí i jistý element uvolnění. Když se podíváte na Garetha Balea, vidíte uvolněný běh bez jakéhokoliv napětí. Problém s někým, jako je Fernando Torres, je to, že čím víc se snaží, tím je to spíš na škodu,“ dodává Campbell.

Klíčovou otázkou úspěchu Fernanda Torrese tedy bude, zda vyvaruje přehnaným očekáváním na kvalitu své hry i přidělenou porci minut na trávníku a sám se spokojí s rolí náhradníka nebo přinejlepším 12. hráče. Ostatně taková pozice není v dnešním Atléticu Madrid žádnou potupou. I pokud by se Torresovi začalo opět nad očekávání dařit, nemůže vedení klubu, pokud chce Atlético dále růst, vsadit vše na stárnoucího forvarda, který má i při těch nejoptimističtějších odhadech to nejlepší za sebou. Torres bezpodmínečně musí přijmout fakt, že se k Los Colchoneros nevrací jako hrdina, ale jako hráč do rotace. Nenechte se zmást, i v této roli může být El Niño velmi důležitým článkem, vzpomeňme na loňského Raúla Garcíu a Davida Villu. Právě z nich by si měl Torres vzít příklad.

Screenshot

Důležitou roli v návratu Fernanda by měly sehrát faktory Diego Simeone a Vicente Calderón. Obecně nelze vlivu konkrétního fotbalového prostřední přisuzovat příliš velkou váhu, případ Torres ale bude přece jen něco trochu jiného. Spojení Fernanda Torrese a Atlética Madrid bylo výjimečné. Můžeme si dokonce troufnout tvrdit, že být Los Colchoneros na dnešní úrovni před sedmi lety, byl by El Niño býval nikdy neodešel. Fernando je nyní doma, a pokud na sebe nevytvoří vlastní tlak plynoucí ze svých očekávání, může hrát zcela uvolněně. Návrat tam, kde byl vždy milován, se může v určitém momentě ukázat jako dvousečná zbraň – dokážou se totiž fanoušci vyhnout hodnocení přínosu Fernanda Torrese bez sentimentu a pokud Torres neuspěje, pohlédnout do očí kruté pravdě, že pro něj v Atléticu již není místo?

Nemalujme však ještě čerta na zeď. Je tu totiž Diego Simeone. Ano, Torres nastupoval pod několika perfektními kouči jako je Carlo Ancelotti, Rafa Benítez nebo José Mourinho a nikdo jej v Chelsea nedokázal dostat na důstojnou úroveň. El Cholo v Atléticu ale dokázal, že je perfektním psychologem, tedy přesně tím, koho momentálně Torres hledá. Pro Simeoneho také mluví to, že udělal pány fotbalisty z hráčů s mnohem méně talentu, než jakému se těší El Niño. Na svůj vrchol přivedl například Raúla Garcíu, Juanfrana, Gabiho, Mirandu, Diega Costu, na světovou úroveň znovu pozvedl i skomírajícího Tiaga. Najdou se nicméně i opačné případy – pod Cholem se například takřka vytratily schopnosti Adriána, nedokázal využít ani takového hráče jako Diega Ribase, když v Atléticu kroutil druhé hostování. Fernandovi by navíc konečně měl opět vyhovovat styl, jakým jeho tým hraje. Stejně jako Benítezův Liverpool sází Atlético na rychlý přechod do útoku a balony za obranu. „Simeone rád hraje na protiútoky a pro Torrese je tento styl jako dělaný,“ myslí si rovněž například Pep Guardiola. I pokud by Torres nezačal zase střílet branky, může být díky tomu, že Atlético na rozdíl od Chelsea hraje ve formaci se dvěma útočníky, se svou komplexností prospěšný zakládáním útočných akcí a přípravou branek. Jak již ale bylo zmíněno, začít musí ve své hlavě.

Nehledě na všechny otazníky, s Torresem přicházejí i věci ryze pozitivní. I kdyby podával El Niño průměrné výkony, pořád bude důležitým členem kabiny, už jen kvůli svým zkušenostem a své osobnosti. Cholo v něm může najít dalšího vůdce týmu a prostředníka mezi jím a hráči. Asi nikdo taky nepochybuje o Torresově motivaci. Fernando nikdy nebude potřebovat nějaký speciální stimul k tomu, aby se v dresu Atlética Madrid pokusil pokaždé o svůj co nejlepší výkon. Na hřišti prostě nechá vše. Los Colchoneros po jeho odchodu zažívali velmi úspěšné období a Torres by chtěl určitě dokázat, že to může pokračovat i s jeho rukou přiloženou k dílu. Můžeme jen doufat, že svým přístupem půjde příkladem a svou motivací nakazí i ostatní členy kádru.

V neposlední řadě pak Torres pak přináší bezesporu ekonomický a marketingový boost Atlética Madrid. Fernando Torres je přes svůj fotbalový úpadek stále světovou značkou a oblíbencem milionů lidí na celé planetě. Jeho návrat upoutal pozornost celého fotbalového světa a je tím pádem pro Los Colchoneros vítanou reklamou. Torres s sebou přitáhne nové fanoušky, které okouzlil během svého působení v Anglii, zvedne také prodeje dresů. Nenajde se přece fanoušek Atlética, který by doma nechtěl mít k příležitosti návratu El Niña jeho dres.

Co je také důležité, své štěstí snad nalezne také sám Fernando Torres. Najít místo, kam člověk doopravdy patří, je jednou z vůbec základních lidských potřeb, tuto díru by tedy Torres mohl po letech strádání konečně zaplnit. „Konečně se vracím domů. Snažil jsem se být šťastný, ale neexistuje žádné místo jako Atlético Madrid,“ řekl útočník po svém návratu domů. Nezbývá než Torresovi přát hodně štěstí, bude jej potřebovat. Vamos Fernando!

Screenshot (1)

Komentáře (5)
  1. Super seroš na pokračování.. *THUMBS UP*

  2. na ty goly se diva krasne, neuveritelny kousky, tehdy byl fakt nejlepsi utocnik na svete…

  3. Skvělé!

  4. Super spracované *THUMBS UP*

  5. fakt super robota!! :)


Komentáře

No trackbacks yet.