Atlético Madrid CZ/SK

Antonio López: Mé srdce zůstane navždy červenobílé

03/06/2012 18:09 // Sebyk // 467 zobrazení // zdroj: marca.com

Ikona a stále ještě úřadující kapitán Atlética Antonio López se pomalu loučí s týmem, kterému zasvětil v podstatě celou svou kariéru. Na konci června, kdy mu v Madridu vyprší smlouva, se stane volným hráčem, pověsit kopačky na hřebík však ještě zdaleka nehodlá. Na stole má několik nabídek od týmu Primery i Segundy a vzhledem k tomu, že i sám López preferuje setrvání ve Španělsku, měli bychom jej příští rok stále vídat jako aktivního hráče La Ligy.

V tuto chvíli to vypadá, že se upíše Granadě, kde by se setkal se svým bývalým nadřízeným Abelem Resinem a nahradil by Guilhermeho Siqueiru, který pravděpodobně z Andalusie zamíří jinam. Zájem však mají i Levante, jež bude příští rok válčit v Evropské lize, pamplonská Osasuna, kde López kdysi na hostování z Atlética startoval svou kariéru, nebo Hércules – klub z Antoniova rodného kraje Alicante. Rozhodnutí jistě nebude jednoduché. Před několika dny poskytl López dlouhý rozhovor deníku Marca – dost možná jeho poslední v roli hráče a kapitána Atlética – a my Vám toto zajímavé interview teď přinášíme.

Po deseti sezonách a 343 odehraných utkáních opouštíte Atlético. Jaké jsou vaše pocity?
Jsem šťastný, že jsem měl tu čest navlékat tento dres. Jsem hrdý na všechno, čeho jsem v Atléticu dosáhl. Splnil jsem si každou jednotlivou věc, o které jsem jako kluk sníval. Za toto vše musím poděkovat tomuto klubu.

Svou poslední sezonu jste si ale asi takto nepředstavoval…
Je jasné, že každý by chtěl končit na hřišti, odcházet na vrcholu, rozloučit se svou hrou a výkony, ale zkrátka to tak nešlo. Všechna drobná zranění, která mě během mé kariéry postihla, se v posledním roce nakumulovala a nedovolila mi hrát tak často, jako bych chtěl. Pravda – není to konec, jaký jsem si představoval, ale na druhou stranu jsem se rozloučil tím, že jsem znovu mohl navléci Neptunovi šálu kolem krku.

Chtěl byste zakončit svou kariéru v Atléticu?
Samozřejmě, vždycky jsem to tvrdil. Bohužel tomu tak nebude. Můj sportovní život má dvě hlavní součásti – Osasunu a Atlético. V Pamploně to bylo skvělé, protože mi tamější angažmá umožnilo návrat do Atlética, jehož dres jsem vždy toužil navlékat. Teď je mi třicet a mám stále chuť hrát. Zkusit zase něco nového, určitě to bude zajímavé.

Nemáte pocit, že i přes vítězství v Evropské lize opouštíte klub zadními dveřmi?
Vůbec ne. Myslím, že naopak odcházím předními dveřmi. Před třemi roky jsem řekl, že neopustím Atlético, aniž bychom vyhráli nějakou trofej a podívejte se – od té doby jsme získali hned tři. O ničem takovém se mi ani nesnilo.

Dostal jste vůbec nabídku na prodloužení a pokud ano, nepřijal jste ji?
Klub mi oznámil, že už se mnou příliš nepočítá, promluvili jsme si a dohodli se, že takhle to bude nejlepší. Nic víc. Můj čas v Atléticu se naplnil, končím. Vždy jsem chtěl zakončit kariéru tady, ale bohužel to nešlo. Nejsem smutný nebo naštvaný, ale šťastný za vše, čeho jsem s klubem dosáhl a vděčný, že jsem dostal tu možnost a důvěru hrát za Atlético.

V tomto klubu jste si prošel vším. Začínal jste v Canteře, hrál jste v Segundě, přestoupil jste, abyste se pak vrátil a dostal se do reprezentace, stal se kapitánem a vyhrával trofeje…
Podstoupil jsem kroky, které musí udělat každý, kdo se chce z akademie prosadit do velkého týmu, jako je Atlético. Nikdo vám nedá nic zadarmo, to je důležité vědět. Nebylo lehké v patnácti opustit domov a vydat se sem do Madridu, ale chtěl jsem si splnit sen. Pamatuji si, jak mi můj bratr říkal, že by bylo úžasné, i kdybych v Atléticu jen seděl na lavičce. Tehdy mi bylo dvanáct a hrál jsem za Benidorm. A podívejte se, kde jsem teď – dostal jsem se až sem. Krůček po krůčku, jak říkával můj táta.

Jaký byl váš nejtěžší moment v Atléticu?
Když mi bylo oznámeno, že mě prodali do Osasuny. Tehdy to nebylo lehké, ale vše zlé se v dobré obrátilo. Dali mi tam šanci debutovat v Primeře a chovali se ke mně skvěle. Tehdy jsem si ale říkal: „Proč mě tu nechtějí? Vždyť jsem zrovna přišel z béčka a jsem ještě mladý…“ Ničemu jsem nerozuměl. I v ostatních sezonách přišly těžší momenty, když se nám nedařilo naplňovat očekávání nebo po některých nepovedených zápasech, ale celkově se mi v Atléticu přihodily jen samé krásné věci.

Tahle sezona pro vás ale také nebyla lehká…
To je jasné, ale nevzdávám se. I když jste zranění, musíte na sobě stále pracovat, dokonce víc než jindy. Je to náročné i po mentální stránce, ale myslím, že pokud mě něco v životě charakterizuje, pak je to vytrvalost a tvrdá práce. Přece neopustím fotbal po první sezoně, ve které jsem trpěl na zranění.

A nejkrásnější moment?
Těch je spousta, je těžké vybrat jen jeden. Mám asi tři – den, kdy jsem si odbyl debut za Atlético, den, kdy mě povolali do reprezentace a den, kdy jsem tu mohl nad hlavu zvednout trofej. Mám navíc nádhernou vzpomínku na to, jak jsem Neptunovi uvázal naši šálu. Vidíte, měl jsem velké štěstí.

Za těch deset let se u kormidla Atlética vystřídalo čtrnáct koučů – Fernando Zambrano, Marcos Alonso, Cantarero, Luis Aragonés, César Ferrando, Carlos Bianchi, Pepe Murcia, Javier Aguirre, Abel Resino, Santi Denia, Quique Sánchez Flores, Gregorio Manzano a Simeone
Je to šílené, pravda. Každý z nich mi ale přinesl něco jiného. Jsem rád za tu možnost, že jsem mohl hrát pod tolika kvalitními trenéry. Možná to není úplně koncepční, ale každý z nich svou troškou přispěl k růstu tohoto klubu.

Pokud se tu vystřídalo čtrnáct koučů, hráčů se tu muselo protočit nepočitatelně mnoho…
Určitě více než sto. Na každého z nich mám ale nějakou hezkou vzpomínku. Od Toniho, který byl mým prvním kapitánem, až po mé velké přátele Aguileru, Gabiho, Pabla, Colsu, Adriána, Frana, Godína, Juanfrana, Raúla Garcíu a mnoho dalších. V Atléticu jsem poznal mnoho lidí a získal spoustu přátel. Atlético je pro mě jako rodina.

Co pro vás znamenalo navlékat kapitánskou pásku Atlética?
Byla to velká čest, jsem hrdý, že jsem mohl být kapitánem v tak velkém klubu, jakým je Atlético. Je to ale i velká odpovědnost – ne každý může být kapitánem. Nemyslím si ale, že je to jen o jednom člověku – i zástupci kapitána hrají důležitou roli a moc mi pomáhali, zvlášť v posledním roce.

Kabinu Atlética opouští její lídr – jak to v ní teď vypadá?
Začal jsem pověřovat jednotlivé hráče úkoly, kabina bude v dobrých rukou. Nevím, jak se rozhodne o novém kapitánovi, jestli budou hlasovat nebo jej vybere trenér, ale jsem si jistý, že zvolí dobře.

Mimo vás odchází i první zástupce kapitána Luis Perea. Necítí se teď hráči v kabině trochu jako sirotci?
Už tenhle rok si v roli kapitána skvěle vedl Gabi, navíc jsou tam další hráči, kteří jsou odchovanci klubu a pro tuto roli by se hodili – například Domínguez nebo Mario. Jak říkám, strach nemám.

Pamatujete si na váš poslední ligový zápas v dresu Atlética?
Ano – bylo to proti Getafe a hrál jsem na pravé straně obrany. Nezáleží na tom. Hrál jsem tu v obraně i v záloze, nalevo i napravo, dokonce párkrát i ve středu. To, na čem záleží, je oddanost a nasazení – ať už hrajete kdekoliv.

Po počátečních zraněních letos přišla další zranění, závratě, nevolnost, nemohl jste hrát. Proč jste si nezahrál alespoň na tour Atlética po Kolumbii? Stále nejste v pořádku?
Cítím se už dobře, ale nechtěl jsem nastupovat, protože jsem teď myšlenkami jinde, řeším svou budoucnost a nechci, aby došlo k nějakým komplikacím.

Netoužil jste po tom alespoň naposledy navléknout červenobílý dres?
Samozřejmě ano, ale občas se musíte řídit víc hlavou než srdcem.

Získal jste tři tituly a dosáhl dalších věcí – zbývá vám ještě něco, po čem jste toužil, ale nepodařilo se?
Ne, jsem nadmíru spokojený. Vždy se můžete zlepšovat, posunout se ještě o něco dále, ale já jsem naprosto spokojený.

Ani porazit Real Madrid?
Nechci tohle téma vytahovat. Real jsem porazil v dresu Osasuny, zvítězili jsme na Bernabéu 3:0. Atlético prostě…nemělo štěstí. Je to složité, je to dané i ekonomickými podmínkami. Oni si mohou dovolit utratit za jednoho hráče skoro stejně, jako je celý roční rozpočet Atlética. Ale je to pravda – moc mě mrzí, že jsme Real neporazili.

Litujete něčeho, co jste za těch deset udělal?
Vůbec ne. Jsem spokojený s každou jednotlivou věcí, kterou jsem udělal.

Spolu s Pereou se vám dostalo ocenění od klubu. Líbilo se vám to, nebo vám to přišlo trochu chladné?
Moc si toho cením, bylo to velmi krásné gesto. Dostal jsem zlatou brož vykládanou diamanty a to od lidí, kterých si vážím a navíc před fanoušky. Dostal jsem i památeční dres, vůbec jsem to nečekal.

Real chtěl například vyřadit číslo svojí legendy Raúla…
Raúl je jenom jeden.

Co vám bude po odchodu z Atlética nejvíce chybět?
Hlavně všichni ti lidé – od spoluhráčů přes trenéry až po údržbáře a maséry. Taky mi bude chybět ten stadion a jeho trávník, na kterém jsem několik let každý den trénoval.

Toto léto klub opouští tři jeho ikony: vy, Perea a Ciri, který se léta staral o hráče a připravoval jim v šatně vybavení…
Ciri tu byl, už když jsem v patnácti přicházel. Vemi dobře se známe, je to legenda. Zaslouží si velkou úctu a uznání.

A co fanoušci?
Ti mi také budou hrozně chybět. Byly tu těžší momenty, ale fanoušci vždy stáli na naší strany a za každých okolností nás podporovali. Příznivci Atlética jsou nejlepší široko daleko, na stupnici do deseti bych jim dal deset.

Víte už, kde budete hrát příští sezonu?
Zatím ne, stále zvažuji všechny možnosti. Je třeba se na to podívat s klidnou hlavou a pečlivě si vybrat.

Umíte si představit, že se na Calderón vrátíte v jiném dresu?
Ano, už se mi to ostatně stalo s Osasunou. Bylo to zvláštní, cítíte silné emoce. Znáte prostředí, hráče, ale stejně jste tu hostem.

Ať už zamíříte kamkoli, zůstanete ve skrytu duše stále Atlétem?
Ano, navždy.

Takže ať už budete jakkoli daleko a dělat cokoliv, vaše srdce zůstane s Atléticem…
Samozřejmě. Mé srdce zůstane navždy červenobílé…

Komentáře (4)
  1. Podle mě je chyba vedení, že jsme si tohoto sympaťáka nenechali i pro další sezóny. Někdy Cerezovci dělají opravdu stupidní chyby. *WALL2*

  2. hrozne hezkej rozhovor, bude mi fakt chybet :cry: *IN LOVE*

  3. Super rozhovor, pořád trochu nechápu, proč mu vedení, řeklo, že s ním nepočítají, když teď nemáme ani druhého levého beka..

    Jinak Real to Raulovo číslo moc nevyřadil, když ho má CR, ne? :D


Komentáře

No trackbacks yet.